Recenze: Daisy Jones & The Six

Anotace: Datum 12. července 1979 s sebou přineslo rozpad jedné z nejslavnějších rockových kapel 70. let. Co vedlo všech sedm členů skupiny k tomu, aby se nečekaně a navždy rozešli? Teprve po několika desetiletích podává každý ze zúčastněných muzikantů své vlastní vysvětlení.

Zpěvačka a písničkářka Daisy Jones se po společném turné chystá spolupracovat s kapelou The Six a jejím frontmanem Billym Dunnem na novém albu. Setkání dvou silných a mimořádně talentovaných osobností nemůže zůstat bez následků pro celou skupinu. Na jedné straně stojí osobní sympatie a antipatie, na straně druhé závislosti a tvůrčí vypětí.

Všichni si užívají uvolněnou atmosféru kalifornských hudebních klubů a nahrávacích studií i život na turné, avšak hudební producenti mají své vlastní zájmy. Příběh inspirovaný světoznámou kapelou Fleetwood Mac zobrazuje vrcholnou éru rockové hudby v sestřihu fiktivních rozhovorů.

Kniha sleduje pouť kapely původně jménem The Dunne Brothers až na vrchol. Její zakladatelé Billy a Graham Dunne se museli potýkat z řadou problémů, než se jim podařilo dát dohromady tu správnou sestavu muzikantů. Nespokojenost, vzájemné ústupky a přemlouvání se ale vyplatili - vznikla The Six. Brzy si získala řady příznivců po celých Státech i světě a alba se prodávala o sto šest. Jenže opravdový úspěch měl ještě přijít. Jmenoval se Daisy Jones a davy po téhle zrzce šílely. Jenže co bývá zázrakem, je většinou i zkázou...

"Nebezpečná to žije žena neskutečná..."

Daisy Jones je přesně ten typ člověka, kterého si představíte, když se řekne rokenrolová hvězda. Nespoutaná, věčně trochu mimo vlivem drog, které do sebe hází místo oběda, ale s krásnou tváří, co kraluje obálkám časopisů. Její vyprávění bylo prodchnuté aurou lehkomyslnosti a nebezpečí, takže se mi hned vybavilo prostředí Los Angeles, v němž se příběh odehrává. Bohužel je tu to bohužel... V některých částech mi Daisy přišla lehce naivní a dětinská v kontrastu s tím, že v jiných jako by měla starou duši. Jestli to k ní prostě patřilo? Možná. Ale i tak to párkrát vyloženě bilo do očí.

"Ale láska není dokonalost, pohoda, smích a milování. Láska znamená umět odpustit, mít trpělivost, důvěru a čas od času taky snést pořádnou ránu. Proto je taky láska tak nebezpečná, pokud se zamilujete do nesprávné osoby. Když se zamilujete do někoho, kdo si to nezaslouží. Musíte mít někoho, kdo si zaslouží vaši důvěru, a zároveň si musíte sami zasloužit důvěru toho druhého. Důvěra je posvátná."

Billy Dunne byl muzikant s velkým talentem. I když kapela oficiálně neměla nikoho, kdo by stál v jejím čele, on se této role samovolně ujal. Takhle to fungovalo poměrně dlouhou dobu - Billy něco vymyslí a ostatní se podřídí. Na jedu stranu ten princip nesl ovoce, na stranu druhou to ale ostatním členům The Six začínalo trochu vadit. A jakmile se na scéně zjevila Daisy Jones, tahle jeho potřeba mít všechno pod palcem se chtě nechtě musela střetnou s jejím demokratickým přístupem. Líbil se mi těžký boj s alkoholem, jenž Billy v knize sváděl. Dodalo mu to na opravdovosti. Autorka to zvládla čtenáři i uvěřitelně popsat a tak se z toho stala přednost celého příběhu. Billyho velkou oporou byla po celou dobu rodina. To samotné hraje velkou roli v tom, jak kniha končí. Ke konci se ale ještě dostaneme...

"Ať už si vyberete pro život kohokoli, bude vás to bolet. Tak to prostě je, když máte někoho rádi. Je jedno, koho milujete, stejně vás dříve nebo později zrání." 

Vypravěčů má příběh dost a dost. Dostaneme k celé věci dokonce i vyjádření bývalého zaměstnance hotelu. Mimo Billyho a Daisy z davu vyčnívala i Camila, se kterou měl frontman skupiny The Six dlouhodobý vztah. Tato žena byla jednou z nejrozumnějších postav, které jsem za poslední dobu v knihách objevila. Ačkoliv jsem ji ze začátku nepovažovala za příliš důležitou, během sto padesáti stran jsem musela svůj názor přehodnotit. Zamilovala jsem si i Karen Karen, která si celou dobu šla za svými sny. Taková normální holka ve světě showbyznysu.

"Billy s Daisy pohromadě, to bylo jako hlídat oheň."

Nevím, jestli vůbec má smysl vyjadřovat se k tomu jiskření mezi Billym a Daisy. Jakmile totiž zjistíte, že někdo píše knihu o slavné kapele se zpěvákem a začínající pěveckou hvězdou v hlavních rolích, musí vám být okamžitě jasné, jak se to celé asi bude odvíjet. Autorka mě ale překvapila tím, jakým způsobem nechala své hrdiny, aby se se situací poprali. Trochu jsem to čekala, podvědomí mi našeptávalo něco jiného, ale bylo to tak. Malý dárek od Taylor Jenkins Reid.

"Myslela jsem si totiž, že láska má člověka roztrhnout vedví, zlomit mu srdce a sevřít ho tím nejhorším způsobem. Myslela jsem si, že láska jsou bomby, slzy a krev. Netušila jsem, že má člověku naopak dát lehkost, a ne ho zdrtit. Nevěděla jsem, že má člověku dodat jedině něhu. Měla jsem představu, že láska je boj." 

Malinko jsem se bála formátu, kterým je Daisy Jones & The Six napsaná. Nebyla jsem si jistá, zda se mi bude dobře číst tři sta padesát stránek vyjádření hned několika lidí k tomu, co se fiktivní kapele na konci sedmdesátých let přihodilo. Problém jsem s tím nakonec ale neměla. Příběh se mi odvíjel před očima i přes to, jak netradiční způsob vyprávění autorka zvolila a možná že i díky němu děj tak rychle utíkal. 

"To je hlavní výhoda všech mužů. Ošklivý obličej ještě neznamená konec."

Kniha samotná má poměrně jednoduchou zápletku a celkově je spíše o tom, jak se The Six probíjeli na vrchol. Jednou z věcí, které zabránily tomu, aby se z toho stal jen nudný výčet úspěchů a neúspěchů , bylo to, jak odlišná tvrzení jednotlivý členové kapely k událostem 70. let podávaly. Ten říká ono, druhý zase něco úplně jiného a vyberte si. Nikdo vám neprozradí, co přesně je pravda. Vím určitě alespoň o jednom momentu, kdy jsem se u takové scény zasmála.

"Muži mívají často pocit, že když se náhodou chovají k ženě jako k člověku, měli by hned dostat medaili." 

Co se týče toho, jak Daisy Jones skončí, už před začátkem jsem měla jisté teorie. Otázky Proč se tak výjimečná kapela rozpadla v době svého největšího úspěchu? nebo Co se v roce 1979 na koncertě v Chicagu stalo? bych vám možná dokázala zodpovědět už po třicáté straně. Sice bych s jistotou nepodala podrobné vysvětlení, ale alespoň hlavní důvod určitě ano. Není to vyloženě výtka, neměla jsem s tím problém - jen se to jednoduše dalo čekat.

"Zamilovala jsem se do nesprávného chlapa, který byl ale současně přesně tím pravým." 

Daisy Jones & The Six byla propagována jako nejlepší kniha, kterou si můžete přečíst v roce 2020. Nejsem si ale jistá, jestli jí toto tvrzení příliš pomohlo. Ano, možná se pak více prodávala, ale zároveň to čtenáře donutilo si - třeba i podvědomě - vytvořit vysoká očekávání. A všichni asi víme, jak to s nimi většinou dopadá. 

Kdybych na tuhle knihu narazila bez všeho toho poprasku okolo, řekla bych si, že graficky je to dokonalost a obsahově nadprůměrný literární počin. Jenže když vám na každém kroku tvrdí, jak oslňujícího příběhu se vám dostane, čekáte prostě něco víc. A to jsem tady bohužel nedostala. Pustíte se do toho, dojdete až na konec a řeknete si: Fajn odpočinkové čtení. Ale to je tak všechno. Ať jsem hledala, jak jsem hledala, to bum tam ne a ne najít. Není to špatné, vůbec ne. Vlastně je to i dobré. Ale skvostem literatury to prostě nazývat nemůžete.

"Vždycky na mě nejvíc působily vůně. Vůně tequilly, vůně piva. Dokonce i koksu. Čehokoliv. Vždycky si na to vzpomenu, na ty chvíle, kdy jsem už na začátku večera věděl, že budou potíže. Ze začátku všecko chutná dobře." 

Teď jsem vás možná od čtení trochu odradila, to jsem ale rozhodně neměla v úmyslu. Klidě se do Daisy Jones pusťte, na dlouhou chvíli se určitě hodí dokonale. Jen zkuste zapomenout na všechny ty ocenění a řečičky okolo, na ta přemrštěná očekávání, které jste si už nejspíš stihli vytvořit. A víte vy co? Raději zapomeňte na nějaká očekávání úplně a berte Daisy Jones & The Six jako úplně normální knihu. Pak nehrozí, že byste byli po poslední straně příběhu zklamaní.

Hodnocení: