Recenze: Dcera ztracených bohů

25.04.2021

Podaří se Arisbé projít Labyrintem a konečně se dostat za břehy malého ostrova?

Autor: Alžběta Komrsková

Vydáno: 2020

Nakladatelství: Fragment

Počet stran: 272

Jazyk: čeština

Vazba: vázaná s přebalem

Anotace: Arisbé nikdy nepoznala jiné místo než maličký ostrůvek uprostřed Archájského moře, kde se narodila. Její touha vidět svět je tak silná, že se rozhodne porušit rodinné tabu a vstoupit do Labyrintu. Jen ti, kteří jím 

projdou a uniknou děsivé nestvůře v něm, mají možnost nastoupit na císařskou loď a ostrov opustit. Čeká na Arisbé úžasná budoucnost v císařském městě Solu, nebo smrt ve zdech Labyrintu, kde zemřela i její vlastní matka? 

Arisbé má touhu po dobrodružství v krvi. Její matka také chtěla ze světa spatřit víc, než jen vinice, olivovníky a skalnaté pobřeží Nasídy. Jedinou cestou ven z tohoto malého ostrova představuje Labyrint. Bludiště plné chodeb a nebezpečných nástrah, z nichž však žádná není horší jak netvor, který ho obývá. Smrt jeho rukou schytalo už mnoho statečných mladých mužů, kteří se Labyrintem pokusili projít. Zemřela tam i jedna žena - Arisbéina matka. V rodině je o tom zakázáno mluvit, protože si všichni  pamatují, jak její zkrvavené tělo vynášeli branou ven. Když se zase blíží doba, kdy připluje ke břehům Nasídy císařská loď, bratranec Arisbé se přihlásí, že do Labyrintu půjde. Arisbé mu chtě nechtě závidí. Když se mu to podaří, může se přidat k císařské Gardě a odplout do Solu a ještě dál. Jenže... Arisbé to nedá a vejde do bludiště také. Spustí tím sled událostí, které vedou až k odhalení pravdy o jejím původu a o činech, jimiž si Sol zajišťuje poslušnost Archájců. 

"Labyrint znamená smrt mé matky, strýcovi sestry. O Labyrintu se u nás doma nemluví."

Hlavní hrdinka Arisbé patří mezi ty typy, které si prostě oblíbíte. Nevystupuje příliš silácky, ale na druhou stranu se o sebe dokáže postarat. Na začátku příběhu byla trochu naivní, jenže jak kniha postupovala vpřed, tu svou důvěřivost ztrácela. Autorce se na těch ani ne tři sta stránkách podařilo Arisbé provést vývojem, takže kdo byla na začátku a kdo je na konci, už není totéž. Zároveň taky začíná chápat, že její činy mohou mít i nepříjemné následky. 

Drusus je velitelem císařské Gardy. Připluje na lodi, která měla z Nasídy a okolních ostrovů odvézt pokořitele Labyrintu. Jeho postava vystupuje v celé knize a postupně se mezi ním a Arisbé začne odvíjet romantické linka. Během příběhu se i on mění a za posledních sto stran jsem byla ráda. I když by mě trochu zajímalo, kam by se kniha ubírala, kdyby přece jenom jeho dlouholetá loajalita k císaři zvítězila. 

Romantické linka mezi Arisbé a Drusem na mě zanechala takový netradiční dojem. Moc se mi líbila, ale možná bych řekla, že byla malinko uspěchaná. Na druhou stranu se ovšem vyvíjela pomalejším tempem, jenže Dcera ztracených bohů není příliš obsáhlá, takže to autorka pak musela nějakým způsobem ukončit. Pokud si ale myslíte, že první polibek přijde během sto stran a že se bude jedna o lásku na první (nebo na druhý) pohled, tak vás asi zklamu. I přes to, že všechno běží rychle, se Alžbětě Komrskové podařilo ten vývoj vztahu a citů udělat uvěřitelně. 

"To, že neví o tvém původu, ještě neznamená, že jsi v bezpečí."

Svět, ve kterém se Dcera ztracených bohů odehrává, je inspirovaný starověkým Řeckem a Římem. Ta atmosféra slunce, moře, olivovníků a vesniček plných bílých malých domků je kouzelná a přímo tu antiku vyzařuje. Stejně tak město Sol bylo vytvořeno v římském stylu. Líbily se mi i ty detaily, jako když na hostině Solané leželi na lehátkách nebo jak obyvatelky Archájských ostrovů nosily peplos a chitón zatímco Solanky tógy. Na chvíli se Arisbé ocitne i v koloseu, takže i za to má u mě autorka plusové body. 

Retelling na báji o Minotaurovi a labyrintu jsem ještě nečetla, takže jsem byla zvědavá, jak si s tím autorka poradila. Ze začátku jsem si myslela, že se tomu A. Komrsková bude věnovat jen jako prostředku jak Arisbé dostat pryč z ostrova. Labyrint a Minotaurus ale hrají v celé knize významnou roli i po tom, co se Arisbé do bludiště vydá. Zajímavé bylo, jak autorka pojala Minotaura. Je tam vidět i inspirace krétskými paláci. 

Bohové ke starověkému Řecku a Římu neodmyslitelně patří a v Dceři ztracených bohů už podle názvu nemůžou chybět. Myslela jsem si, že se budou Diovi, Afroditě, Hádovi a ostatním podobat více, ale autorka to pojala po svém. Vůbec mi to nevadilo, naopak jsem to spíš ocenila. Přišlo mi, že se i tady promítl námět ze starých řeckých mýtů. 

"Moc dobře vím, že svoboda není zadarmo. Netrvá věčně. Svobodu si člověk musí chránit. Bojovat za ni. Nesmíme podlehnout představě, že za nás bude bojovat někdo jiný. Bohové nám nakonec možná opravdu pomohli, ale teď už jsme na to sami."

Zápletka celé knihy se může zdát po přečtení anotace jasná, ale nenechte se zmást. Nejde tam jenom o Labyrint. Jak jde příběh dál, začínají se odhalovat některé skutečnosti, které mění úplně všechno. Celý děj graduje do velkolepého finále. K tomu konci bych chtěla říct, že naprosto souhlasím s tím, že byl moc rychlý. Autorka sama říkala, že měla přidané ještě kapitoly z pohledu Druse, ty se ale nakonec musely zrušit. Doufám v nějaké budoucí zveřejnění těchto odstraněných částí, protože by třeba poskytly zase nějaký jiný náhled na příběh. Zajímalo by mě, jak na některé věci reagoval Drusus.

"Zdá se mi, jako by někdo převrhl nebe a vylil všechny hvězdy do údolí pod námi."

Autorčin styl psaní je jednoduchý, ale sem tam obsahuje i zajímavé myšlenky. Podařilo se jí vytvořit spoustu krásných vět, jejichž čtení pohladilo po duši. Dcera ztracených bohů je čtivá a kapitoly nejsou nějak dlouhé. Celou knihu jsem přelouskala za necelé dva dny a rozhodně jsem se nenudila. Pořád se něco dělo a musela jsem stále dávat pozor, což ovšem neznamená, že bych si u čtení neodpočinula. 

Ke knize jsem ze začátku přistupovala opatrně, protože z děl od českých autorů mám mnohdy spíše smíšené pocity. Na Dceru ztracených bohů byl však opravdu pozitivní ohlas a tak se nakonec dostala i ke mně. Mám ráda řeckou mytologii a mytologii obecně, takže jsem doufala v povedenou a dobrou knihu. Dostala jsem ji. Poslední dobou mi čeští autoři víc a víc dokazují, že i oni umí psát skvělé knihy.

Pokud váháte, zda se do Dcery ztracených bohů pustit, přestaňte přemýšlet a zkuste ji. Má originální námět, je výborně napsaná, hlavní hrdinku i ostatní postavy si oblíbíte a určitě nepohrdnete ani prostředím jižních ostrovů a moře. Není to sice nic převratného, ale oddechová jednohubka se hodí vždycky. Navíc bych řekla, že u YA fantasy patří k něm lehce nadprůměrným. Tak uvidíme, třeba nás všechny Alžběta Komrsková svou další knihou překvapí.

Hodnocení: