Recenze: Dědictví krve

Anotace: Princezna Ana strávila celý svůj život v paláci. Když ji obviní z vraždy jejího otce, musí uprchnout, aby našla pravého vraha a prokázala svoji nevinu. Sama to rozhodně nedokáže. Ale existuje vůbec někdo, kdo by jí byl ochoten pomoci? Jeden adept by tu byl: prohnilý podrazák Ramson se srdcem černějším než ta nejtemnější noc. Ten má sice vlastní plány a tajemství - ale brzy zjistí, že Ana je nebezpečnější, než si kdy vůbec představoval.

Ana je dcerou nejmocnějšího muže v Cyrillském císařství. Jako malá holčička byla zbožňovanou princeznou celé země, vše se ale změnilo, když se projevila její přízeň. Jako Spřízněnkyni krve ji její rodina skrývala v paláci a tajila její schopnosti před ostatními ve strachu z toho, co by přišlo za reakci. Takto vyrůstala deset let, až jednoho dne byl císař zavražděn. Obviněna je právě Ana, které nezbude nic jiného, než utéct a zachránit si holý život. Jen ona však zná tvář otcova pravého vraha a rozhodne se ho vypátrat a očistit své jméno. 

Člověk, který by jí mohl pomoci, je nechvalně proslulý zločinec Ramson Sedmilhář. Ti dva se nakonec domluví na kšeftu. On pomůže Aně najít jejího podezřelého a ona mu bude tři týdny sloužit. Neví ale, jaké s ní má Ramson doopravdy plány a co je vlastně tenhle mladý mistr zločinu zač.

"Zrůdy si možná taky nepřejí ubližovat. Zrůdy možná ani nevědí, že jsou zrůdy."

Ana je silná hlavní hrdinka. Neměla to v životě lehké. Její rodina se ji všemožnými prostředky snažila přízně zbavit a ona těch deset let v paláci dost trpěla. Všichni kolem ní na Spřízněnce pohlížejí jako na zrůdy a tohle slovo je jí samotné neustále vštěpováno do hlavy. V knize je vidět, jak Ana samotná vnímá svůj dar. Není to pro ni nic hezkého. Hodně dlouhou dobu ho úmyslně potlačovala v naději, že prostě zmizí. Jak příběh postupoval, viděla Ana svou zemi ještě i v jiném aspektu. Zkrátka přišla o všechny ty iluze, jež si donedávna malovala. Postupem času taky dospívala v postavu, kterou jsem si oblíbila. Na začátku knihy je někdy nerozvážná, ukvapená a jedná dřív než přemýšlí. Na konci se naopak chová rozumněji a více nad vším hloubá, než něco doopravdy udělá.

"Ve světě ovládaném podvodníky, pány podsvětí a hrdlořezy se na čest ani na pravidla nahraje. Jde o jediné - vyhrát."

Ramson je skvělá postava. Není to žádný rytíř na bílém koni, ale podvodník a zločinec. Na začátku uvažoval přesně tak, jak bych si u podfukáře představovala - myslel hlavně na sebe, všechno dělal ve svůj prospěch, intrikařil a na ostatní moc nehleděl. Jenže postupem času a cestování s Anou se začne objevovat i jeho další stránka. Odhaluje se jeho minulost a všechno pomalu zapadá do sebe. Abych pravdu řekla, v některých částech mi malinko připomínal Kaze z Šesti vran. 

Měla jsem ráda i May, což je malá holka a Spřízněnkyně země. Přátelí se s Anou a má odvahy na rozdávání. V knize se najde pár momentů s ní, které opravdu stojí za to a pohladí po duši. Dobré byly i její výstupy s Ramsonem. 

Kniha je z pohledu vypravěče, který se chvíli soustředí na Anu a pak zase na Ramsona. Vyhovovalo mi to a bavily mě kapitoly obou dvou. Vždycky bylo poznat, který z nich aktuálně příběh vypráví, i když to nad začátkem kapitoly napsané není. 

Pokud jste fanoušky pomalé romantiky, tak u Dědictví krve rozhodně nešlápnete vedle. Vztah mezi Anou a Ramsonem se vyvíjí pomalinku a přechází postupně od nevraživost až k něčemu, co by se dalo nazývat důvěrou. Na konci už to vypadá velmi nadějně, takže jsem jen zvědavá, jak s tím Amélie Wen Zhao bude pracovat dál. Osobně jsem téhle dvojici propadla.

Svět v knize je inspirovaný Ruskem někdy okolo 18. století. Jde to poznat. Máme tam matrjošky, pirožky, oblečení v takovém tom ruském stylu nebo i stavby v hodně výrazných barvách a se zajímavými věžičkami. Autorka si také upravila některá jména a názvy, aby se do tohoto prostředí více hodila. Sama Cyrillie je hodně rozlehlá a často tam sněží a hodně mrzne.

Magie v Dědictví krve je originální tím způsobem, jakým se projevuje. Autorka sama ji přirovnává ke svalu, který když nepoužíváte, nemá takovou sílu. Ana po jejím použití bývá hodně vyčerpaná a jednou ji to málem zabilo. Hlavní hrdinka dostala sice přízeň krve, ale může být také např. země, vody, ohně, ledu, mramoru nebo i strachu. Těchto lidí se ostatní normální obyvatelé země bojí.

Zápletka celé knihy se pořádně dostává na světlo až na konci. Pár zvratů v příběhu jsem nečekala a líbily se mi. Samo o sobě to není nic moc zvláštního, ale Amélie Wen Zhao to zaobalila tak, že vás to uchvátí.

"Tohle není žádná pohádka z dětské knížky, kde hrdinové na konci vždycky zvítězí. Čeká tě ještě mnoho bitev a rozhodně nezvítězíš ve všech. A každý den si budeš muset znovu volit, jestli jít dál, nebo to vzdát."

Celkově mě kniha příjemně překvapila. Pustila jsem se do ní, protože mě zaujala hlavní hrdinka ovládající krev. Všechno, co jsem si představovala, jsem i dostala. Mám ráda takovou tu klasickou fantasy, ve které je princezna, nějaký ten záporák, pořádná kupa magie a zvláštní svět. Dědictví krve bych k těmto knihám přiřadila a už se nemůžu dočkat pokračování. Pokud ale chcete nějaký světoborný příběh a složité intrikaření, tak raději ruce pryč. Tohle je prostě typická YA fantasy, která ovšem překvapí svým originálním námětem a skvělými postavami. Na každém už asi zůstává udělat si svůj názor, ale myslím, že většině fanouškům tohoto žánru se Dědictví krve zalíbí.

Hodnocení: