Recenze: Divoká píseň

Anotace: Vítejte v temném městě Verity, kde najdete všechno, jen ne bezpečí... protože tohle místo ohrožují monstra, která se zrodila z násilí.

Kate touží být tak nemilosrdná jako její otec, který vládne severní části Verity, nechává nestvůry potulovat po městě a vybírá od lidí peníze za jejich bezpečí. Po pěti letech na internátních školách se Kate konečně vrací domů a chce ukázat otci, že je stejně nelítostná jako on.

August chce být člověk. Ale není. Je nestvůrou, která dokáže krást duše pomocí hudby. Jeho otec řídí jižní část města a snaží se chránit nevinné. August je jeho tajná zbraň.

Jejich město je rozdělené.

Jejich město se rozpadá.

A Kate a August jsou jediní, kdo chápou obě strany, jediní, kdo jsou schopní něco udělat. A přitom tak rozdílní... Ale jak se může člověk rozhodnout, jestli bude hrdina nebo zloduch, když je tak těžké rozlišit, co je co?

Kate Harkerová už ani nespočítá, z kolika internátních škol ji vyhodili. Její poslední kousek - vypálení kaple u Svaté Anežky - ale donutí jejího otce konečně udělat přesně to, co chce. A tak má Kate dovoleno vrátit se zpět do domova v srdci Verity - a odtamtud je to už jen kousek k moci, kterou získá, až stane po otcově boku. Zatímco severní polovině města V vládne Harker pomocí strachu a obávaných spojenců, v jižní části stojí na vrcholku Flynn a jeho FBJ. U moci se drží jednak tím, že ochranu nabízí všem a nenechává si za ni platit jako Harker a taky pomocí svých třech dětí, mezi něž petří i August. Ten ví, že to, že je příšera otci v boji dává výhodu, ale stejně si nepřeje nic jiného, než stát se člověkem. Ať už ale touží po čemkoliv, osudy Kate a Augusta jsou nenávratně svázané. Verity je totiž zamořená monstry a křehký mír mezi oběma stranami se rozpadá.

"Měla jste předvést sebeobranný chvat, a přitom jste omylem zlomila instruktorovi klíční kost?"

Kate Harkerová není žádné zlatíčko. Právě naopak. V praxi používá to, co ji otec naučil: vyžívat ostatní ve svůj prospěch, nedávat najevo strach, protože bát se mohou jenom ostatní - jí. Jak ale čtete, nemůžete se zbavit pocitu, že to celé je přetvářka. Uvnitř Kate najdete její opravdové já - holku, která neslyší na jedno ucho, truchlí nad smrtí milované matky a přátele potřebuje jako sůl.

"Jsi v pohodě, jsi v pohodě, jsi v pohodě."

August má obrovské srdce. Přestože je příšera, jako by byl člověkem víc než mnoho ostatních postav. To on ale nevidí. Moří se hlady, aby nemusel pohltit už ani jednu lidskou duši a nechápe svého bratra Lea, který se v zabíjení hříšníků vyžívá. Protože August patří mezi vzácnou rasu sunajů, smí se živit jenom životní silou lidí, kteří už mají na rukou krev. To z něj dělá jakousi "hodnou příšeru" mezi ostatními krvežíznivými monstry.

A u nestvůr ještě zůstaneme. Co se týče světa, Divoká píseň se odehrává na bývalém území Spojených států, které je teď rozděleno na deset teritorií. Kromě Verity tam leží taky třeba Prosperity, Fortune nebo Temperance. Situace ve Verity je ale oproti ostatním územím naprostý unikát. Před časem se tam stalo něco, co všechny hříchy, které lidstvo napáchalo, proměnilo ve skutečnost. A tak se zrodily...

"Zrůdy a zrůdičky velký i malý, vás by si, dětičky, k večeři daly. Korsaji zubatí s ostrými drápy, vyschlí a kostnatí budou tě trápit. Malchaji, malchaji, hrozný to zjev, smrtícím úsměvem sajou ti krev. Sunaji s očima jak z černé tuši, písničku zahrají, vezmou ti duši. Zrůdy a zrůdičky velký i malý, vás by si, dětičky, k večeři daly."

Každá ze tří ras je naprosto odlišná. Sunajové jsou od lidí téměř k nerozeznání, kdežto korsajové a malchajové jdou poznat na první pohled. Spojuje je jenom fakt, že nikdo z nich nedokáže lhát. To samotné mi přišlo zajímavé. Ocenila jsem taky, že existovaly pouze tři kategorie příšer. Bylo to příjemnou změnou po těch zástupech druhů, které v podobných knihách většinou najdete. Taky se mi líbil systém "uklouznutí". Když jste nejmocnější, jste i nejzranitelnější.

"Najdi v tom to dobré."

August krade duše pomocí hudby. To jsme tu taky ještě neměli. Abych byla upřímná, to s životní energií mi trochu připomnělo astrální upíry, o kterých jsem si kdysi četla. Taky jakým způsobem si sunajové "volí" své hudební nástroje bylo dobře vymyšleno a autorka si celkově s Augustovou rasou vyhrála.

"To tady se Callum Harker stýkal se svým dvorem. Tím ovšem nebyli myšleni jeho občané, poddaní, ale jeho příšery."

O kapitoly se Kate a August dělí rovným dílem. To, že V. Schwabová dává k dispozici dva pohledy na věc, příběh oživilo. Navíc Kate a August žijí oba v jiné polovině města a v odlišném prostředí a tak považují za ideální řešení situace s monstry každý něco trochu jiného. 

"Duch nad tělem."

Konec knihy byl otevřený a nalákal mě ke čtení dalšího dílu. Těch posledních pár stránek prostě dalo více otázek než odpovědí. Jen mě trochu mrzí, že boj se záporáky autorka vzala tak hopem. Během čtyřiceti stran se jí podařilo vyřešit zápletku celé knihy a epilog. Bývala bych ocenila, kdyby se tady Victoria trochu rozšoupla a klidně připsala dalších padesát stránek navíc.

Malinko mi vadilo i to, že se příběh odehrával tak nějak v ulitě. Kniha se soustředila hlavně na Kate a Augusta, takže úplně nebyla možnost vidět, jak stávající systém ve Verity vnímají ostatní. I důležitějších vedlejších postav v knize není mnoho - v podstatě jenom Augustova a Kateina rodina. Přátelé ze školy v příběhu vystupovali minimálně a o ostatních ani nemluvím. Myslím, že právě to je to něco, co mi v Divoké písni chybělo.

"Proč je na světě tolik stínů, Kate? Nemělo by tu být stejně tolik světla?"

Další věc, která mě trochu zaskočila, bylo vnímání hříšníků. Když někoho zavraždíte, stane se z vás člověk, který má na rukou krev a promítne se to i na vaší duši. Tudíž je  vhodná pro sunaje. Ale co když někoho zastřelíte omylem nebo v sebeobraně? I pak jste špatní. Copak mezi těmito dvěma zabitími není nějaký rozdíl? Stejně je to se lhaním... někdy se v tom systému holt objevovaly prasklinky.

"Já se ve tmě nebojím."

Celkově Divoká píseň vesměs splnila má očekávání. Měla dobře napsané hlavní postavy a nechybělo ani pár nepředvídatelných zvratů. Rychle se četla a nenarazila jsem na žádná hluchá místa. Intriky mezi Severem a Jihem měla autorka promyšlené a to stejné platí i o fungování světa. Jen ty informace potřebujete občas chvilku vstřebat. I přes mé výhrady se Divoká píseň řadí k těm nadprůměrným YA knihám a rozhodně si zaslouží být čtená. Na hříšníky ať si každý vytvoří svůj vlastní názor...

Jestli vás baví městské fantasy, kde jsou kanály a ulice plné nebezpečí, po této knize sáhněte. Na chvíli vás to zabaví.

Hodnocení: