Recenze: Prázdné sliby

14.11.2021

Nejtěžší úkol ze všech? Ukrást vílímu princi srdce.

Autor: Lexi Ryanová

Obálka: Luisa J. Preißler

Originální název: These Hollow Vows

Vydáno: 2021

Nakladatelství: CooBoo

Počet stran: 440

Jazyk: čeština

Vazba: pevná s přebalem

Anotace: Brie víly nenávidí a nechce s nimi mít nic společného. Když je však její sestra prodána sadistickému králi Temného dvora, udělá Brie cokoli, aby ji získala zpátky. Klidně s ním uzavře dohodu, že ukradne tři kouzelné předměty ze Světlého dvora. S pomocí vůdce odpadlíků Finna se dostane až k princi světlých víl Ronanovi. Je tady ale jeden problém: oba ji přitahují. Brie je tak chycena v pasti a musí si vybrat, komu věnovat svou věrnost - i své srdce.

Brie žije se svou mladší sestřičkou Jas v područí madam Viviasové, manželky jejich zesnulého strýce. Obávají sice jen jednu mrňavou komůrku, ale i tak za ni a za ochranu platí nehoráznou cenu. Jako malé je totiž madam V. vmanipulovala do smlouvy, podle níž jí každý měsíc za tuhle "laskavost" musejí odevzdat určitou částku peněz. Pokud to nevládnou, jejich dluh se znásobí. Není divu, že Brie její skromná výplata na ta nehorázná čísla nestačí. A tak se uchýlí ke krádežím, aby sebe i svou sestru ochránila. Jak před madam, tak před podlými vílami. Protože i když víly nemohou lidi unášet jako za starých časů, proti "poctivému" odkoupení nikdo nic nenamítá. A tak se jednou, když Brie opět nedonese peníze, madam Viviasová rozhodne dluh smáznout. Brie je teď volná, ale Jasalyn prodali tomu nejhoršímu z víl - králi Temného dvora. Tomu se ale zrovinka chce vyjednávat: když pro něj Brie ukradne tři předměty nevyčíslitelné hodnoty, Jasalyn pustí na svobodu. Zní to jednoduše, ale to by to  nesměl zkomplikovat ten nejsilnější - a pro Brie nejnebezpečnější - cit ze všech - láska. 

,,Tohle je čas špehů a zlodějů. Můj čas."

Hlavní hrdinka Brie vede těžký život. Neustále se honí za penězi a cítí čím dál větší bezmoc. Na naději už dávno věřit přestala. A když si měla zvolit, jestli raději začne prodávat své tělo anebo bude krást, nemusela se dlouho rozmýšlet. Ve stínech je jako doma a nechat někoho z víl dotknout se jí? Nemohla by se na sebe podívat. A tak krade, sleduje zoufalství všech okolo a uzavírá se do pomyslné skořápky. Je osamělá, smutná, nepřístupná, ale nezlomená. Má v sobě vnitřní oheň a možná i tu pozitivitu - ačkoliv si to nehodlá připustit. Za svou mladší sestru by dala ruku do ohně. Nepřišla mi naivní ani nevinná, ale nebyla to ani ta přehnaně silácká hlavní hrdinka. Silná ano. Ale přehnaně silácká? Ne.

,,Sama dobře víš, že žádné dobré víly neexistují. Jsou jen více či méně zlé a kruté."

"Takže se zas tolik neliší od lidí."

Sebastian se v knize objeví během prvních pár kapitol. Brie je do něj už dlouhou dobu zamilovaná, ale nikdy se neodhodlala mu to říct. Což za mě rozhodně není škoda. Osobně mi tato postava totiž nebyla vůbec sympatická. Princ na bílém koni zjevně bez jediné chybičky, který okamžitě přispěchá na pomoc, kdykoliv je dáma v nesnázích. Má samé čestné úmysly, nikdy si nezašpinil ruce, neublížil by snad ani mouše a Brie jako pejsek donese vše, oč si řekne. Já nevím, ale víc než jako princ víl - rasy známé pro svou krutost - na mě působil jako takový lehce otravný truhlík. To bylo ale jen do druhé poloviny knihy - pak mi víc než cokoli jiného pil krev. Kolem strany dvě stě - možná i dřív - se totiž začala objevovat i jeho druhá stránka. S jeho názory jsem nesouhlasila. Choval se jako pokrytec. Přišlo mi, že na Brie tlačí a emocionálně ji vydírá. Ani ten jeho nevinný úsměv jsem mu ve výsledku nebaštila. A konec? Ten tomu jen nasadil korunku. 

 ,,Udělal bych všechno ve své moci, aby můj lid nemusel utíkat. Všechno, co dělám, dělá proto, abych svůj lid ochránil a zajistil jim bezpečný domov."

Finn je právoplatným dědicem trůnu Temného dvora. Nikdy na něj ale neusedl. Vládnu nad královstvím si uzurpoval jeho strýc Mordeus po tom, co otec Finna Oberon zemřel. To ale neznamená, že by se přestal snažit pomáhat svému lidu. I s omezenými zdroji a nebezpečím, které mu hrozí, zachraňuje temné víl z táborů rozmístěných po území Světlého dvora. Pokud to zní jako ten princ na bílém koni bez jediné chybičky, na nějž jsem si stěžovala u Sebastiana, tak tím Finn rozhodně není a ani se tak neprezentuje. Zabíjí, intrikaří. Narozdíl od prince světlých víl však nepopírá, kým je a možná právě proto jsem ho měla raději. Ano, udělal špatné věci, udělal je vědomě a klidně znovu, ale přijímá za ně zodpovědnost a nepopírá je. V jednom klíčovém momentu - možná i ve více, vezmeme-li v potaz, o co tam všem vlastně šlo - se navíc zachoval tak, jak bych si troufla říct, že Sebastian ne. 

,,Před nimi předstírám, že netuším, jaký je to pocit, když se jeho hebké rty dotknou těch mých, a před sebou zas, že už to nechci zažít znovu."

Romantická linka - o tu v této knize jde nejspíše ze všeho nejvíc. Je na ní postavena celá zápletka a autorka jí věnovala hodně prostoru. Jak je asi patrné, v Prázdných slibech máme milostný trojúhelník, jehož vrcholy tvoří Brie, Finn a Sebastian. Jelikož k princi světlých víl hlavní hrdinka něco cítí už přes dva roky, jejich vztah je jiný než ten mezi ní a Finnem. Ačkoli s tím ji zas pojí něco velmi silného a zvláštního - v jeho přítomnosti se cítí jinak a důvěrně, přestože ho ještě pořádně nezná. 

Asi nikoho nepřekvapí, že jeden ze dvou mužských protagonistů dostává více prostoru než ten druhý - tady je to bohužel Sebastian. Já k němu pociťuji silnou averzi, ale chápu, že ho někdo může mít rád (vlastně nechápu, ale dejme tomu). Většina intimních momentů Prázdných slibů se točí kolem něj a Brie a celkově se i ta romantická linka soustředí ze tří čtvrtin na světlého prince a jeho vyvolenou. Finn v tomto ohledu nevyvíjí žádnou pořádnou aktivitu a snad krom jedné scény ve sprše se mezi ním a Brie nic nestane. Vadilo mi to? Spíš mě to trochu mrzelo. Ale mám pocit, že Lexi Ryanová to s ním zamýšlí pořádně rozjet až ve druhém díle. Pár přesvědčivých náznaků v knize bylo a i závěr celého příběhu tomu napovídá. 

,,Chci mít pocit, že o mě někdo stojí. Bez závazků, bez očekávání. Polibek bez žádosti o slib, který nemůžu dát. Jen jednou."

Prázdné sliby se odehrávají ve světě, do nějž patří dvě říše - vílí a lidská. Jinak než portálem se z jedné do druhé nedostanete, tedy pokud nejste šotek. Takže potřebujete buď velkou spoustu vlasů jako platbu za přenos anebo dostatečně silnou magii, abyste si bránu mohli otevřít sami. Víly se tradičně rozdělují na ty vznešené, které kromě špičatých uší a nadpozemské krásy vypadají téměř jako lidé a na ty ostatní - bludičky, šotky, bánší... Pochopitelně vládnou magií. V knize Lexi Ryanové však mohou kouzla používat i smrtelníci - ne tak silná a ne takovým způsobem jako víly, ale stále účinná.

Chápu, že jde o fantasy svět, takže tohle není vyloženě výtka. Jen mě trochu udivilo, že jsou zdi komůrky Brie a Jas postaveny z betonu, na ulicích odpadkové koše a zároveň se stále bojuje mečem.

,,Na trénink jsem moc unavená."

"A moje uši jsou moc hezké na to , aby poslouchaly tvoje skuhrání, a přece jsme tady. Šup."

Magický systém světa je vcelku propracovaný. Má spoustu pravidel, která se musejí dodržovat. Autorka tu například vysvětluje, jak se to, že vílám ubíhají staletí života, projeví na jejich vzhledu. Proč král vypadá jako čtyřicátník a princi vzhledově táhne na pětadvacet. Taky objasňuje, jak fungují kletby a kolik magie mohou najednou víly vyčerpat, jak se jim doplňuje a co by se stalo, kdyby jí najednou vydaly příliš mnoho. Sice se to může zdát jako detaily, ale dost podstatné.

,,Kdo říká, že naděje musí být zoufalá?"

Zápletky v knize jsou a to ve velkém množství. Ať už se soustředí na hledání pokladů pro krále Temného dvora nebo na celé to tajemství okolo požáru před devíti lety, stojí za to. Děj se neustále posunuje kupředu a na žádná hluchá místa jsem v Prázdných slibech nenarazila. Možná, že tam bylo místečko - těsně po tom, co Brie dostala první artefakt - ale pak se to zase rozjelo a posledních sedmdesát stran to zvraty dokonale vynahradilo.

,,Že nehledě na to, jak velkou cítím beznaděj, vždycky v sobě ještě trošku naděje mám. Že nehledě na to, jak bezvěrně si připadám, vždycky je v co věřit."

Co se týče stylu psaní autorky, nemám si na co stěžovat. Občas používá zajímavá přirovnání, to ale jen tak na okraj. Co je podstatné je fakt, že se kniha čte skoro sama. Opravdu si nepamatuji, kdy naposledy bych úplně vypnula a probrala se až někde na straně dvě stě čtyřicet. Neochotně. Příběh vás prostě vtáhne a nepustí. Kapitoly jsou spíše kratší, takže děj plyne svižně a i když se v knize zrovna nic moc zásadního neděje, pořád vás to baví a ani vám to tak nepřijde.

,,Budu tu uvězněná?"

"Budeš v bezpečí."

Pokud jde o podobnost Prázdných slibů s ostatními knihami s vílím motivem, té se asi úplně vyhnout nedá. U upírských knih si také nikdo nestěžuje na to, že se děti noci živí krví a vlkodlaky neoznačí za neoriginální, protože se proměnili za úplňku. Já tuto knihu beru jako samostatné dílo, které se od ostatních podobných liší zpracováním a tím, jak bylo čtenáři podáno.

A když už jsme u těch podobností, na začátku příběhu se mi vybavila Popelka.

,,Tak proč se tváříš tak smutně?"

Protože jsem si nikdy nemyslela, že budu věřit vílímu princi, natož dvěma."

Otevřený konec - někdy prokletí, jindy požehnání. Otázka zní, jak je tomu u této knihy? 

Když jsem zjistila, že po straně čtyři sta třicet tři najdu už jen poděkování, radost jsem z toho příliš neměla - spíše vůbec. Protože otevřenější konec, než který mají Prázdné sliby, jsem už dlouho neviděla. Zároveň ale nechává spoustu prostoru k spekulacím typu: A co bude dál? 

,,Jenom smrtelníci jsou dost hloupí na to, aby svým zajatcům dávali dveře, princezno."

Obálka je krásná a kdyby jste náhodou neodhalili totožnost Sebastiana hned na začátku, tak vám to směle prozradí. 

,,Protože jsem se nikdy nechtěla stát vílou."

Celkově ke knize nemám žádnou výhradu. Četla se skvěle, hlavní hrdinka měla přesně tu správnou povahu na to, aby si ji čtenář mohl oblíbit. Zvraty byly překvapivé a do posledních stránek lze jen hádat, co se v celé Vílí říši vlastně děje. Jediné, co mi to celé kazilo, byl Sabstian. Moje teorie však zní: Když je někdo dokonalý, laskavý, bez krve na rukou a stále se drží u moci ve světě plném násilí, nikdy to nemůže být pravda.

Pokud máte rádi Dvůr trnů a růží a líbil se vám Krutý princ, tak si Prázdné sliby určitě přečtěte. Nemůžete šlápnout vedle. A jestli jste tyto dvě série ještě nečetli, pusťte se do této knihy a pak to co nejdříve napravte! Stojí za to.

Hodnocení: