Recenze: Rapsodie

Anotace: Callypso je siréna, jejíž život se právě obrátil naruby. Sedm let nosila na ruce náramek s více než tři sta korálky. Na první pohled obyčejný šperk, jenže každý z těch korálků představoval magickou směnku - dluh Handlíři, vílímu králi.

Říká se, že sirénám se smůla lepí na paty  - pro Callypso to platí dvojnásob. Matka o ni nikdy nejevila přílišný zájem, otce nepoznala a její otčím? Po smrti Callieiny matky ji začal zneužívat. Callypso takhle trpěla víc než čtyři roky, jenže když Hugho Anders zese jednou přijde domů opilí a zaútočí na ni, poprvé zvedne ruku k obraně. A zabije ho. Muže, který je pro svou moc a kontakty známý v celé nadpřirozené komunitě. Callie neví, co má dělat. Jako jediné řešení téhle situace se jí zdá uzavřít dohodu s Handlířem, obchodníkem s tajemstvími, zločincem a králem víl z Jinosvěta. Jenže obchod je obchod a Handlíř bude dříve či později požadovat splátku dluhu. Callypso si to uvědomuje, ale i tak po něm chce stále další a další laskavosti. Brzy mu jich dluží 322. A většinu z nich jen proto, že byla tak pitomá a do toho krásného muže se zamilovala.

To bylo před sedmi lety, teď už Callypso ví, jaký Handlíř doopravdy je. Opustil ji - zlomil jí srdce. A když se objeví, aby si vybral dluhy, nevěří mu už ani slovo. Jenže v Jinosvětě ji podle všeho potřebují a Handlíř je ochotný nasadit všechny páky, aby ji tam dostal a konečně si vzal, co mu jako šestnáctiletá tak ochotně nabídla...

"Co si vybereš, Callie - pravdu nebo fant?"

Callypso je hlavní hrdinka přesně podle mého vkusu. Není ani moc namarchovaná, ale ani to není nějaká stydlivka - tedy alespoň v těch částech knihy, které se odehrávají  v současnosti. A teď se dostávám k první věci, která se mi na knize opravdu líbila. Rapsodie je psaná tak, že se část děje odehrává v současnosti a část v minulosti a i Callypso se podle toho mění. Autorka tuhle postavu napsala tak dobře, že jí prostě věříte, že jí bylo šestnáct, věříte jí její tehdejší chování, chápete, proč dělala, co dělala. A potom, když se podíváte na Callie v současnosti, vidíte v hlavní hrdince osobu, která dospěla (a která mimochodem začala mluvit sprostě). Thalasse se podařilo právě tohle zachytit a to vážně dobře. A zadruhé... ta její vnitřní siréna. Někdy mi přišla jako takový ten ďábel, co vám sedí na rameni a šeptá vám do ucha, co všechno byste mohli vyvést, nebo, v případě sirény, koho zabít a s kým se vyspat. A taky jak vytvořit co nejtrapnější situaci...

Čas se vzmužit. "Já, ehm..."

Povytáhne obočí.

Vyklop to, Callie. "Já si tě chci koupit na noc."

Ach - ty - vole - na - kole.

Handlíř mě naprosto okouzlil. Bez legrace - je to přesně ten typ hlavního hrdiny, kterého si zamilujete, protože je taaak zlý, chápete? Sebevědomý, tajemný, chladný, ale zatraceně šarmantní a přitažlivý. Ano, lidé se ho mají proč bát. Vůbec na nic si nehraje, dluhy vymáhá tvrdě, je hledaným zločincem, ale i tak má srdce. (Navíc je to okřídlený král nočních víl, takže... mrk... fanoušci Dvorů by měsakrali zbystřit.)

Handlíř mě sjede pohledem. "Ale u sirény.... bych možná udělal výjimku. Pověz, andílku, dala bys mi, co bych chtěl?"

Romantická linka tvoří sedmdesát pět procent knihy. Pro mě v mém aktuálním rozpoložení naprpsto ideální poměr. Dialogy mezi Callypso a Handlířem jak v minulosti, tak v současnosti byly skvěle napsané a měly jiskru. Užívala jsem si, jak se jejich vztah měnil z nevinné zamilovanosti na tak dokonale napsanou, už ne tak nevinnou, lásku. A ta křivda mezi nimi tomu jen dodávala na šťávě. Romantická linka v této knize je vlastně pohonnou hmotou celého příběhu. Tady to není tak, že by hlavní mužský protagonista zmizel hrdince na sto stran ze života a pak se zase milostivě vrátil, aby měly ona i čtenářky nad kým vzdychat. Ne, Handlíř je tam prakticky pořád. A garantuji vám, že to budete milovat, ne že vás to bude štvát. (Mimochodem, scény s mladou Callie a Handlířem... potřebujete si to přečíst.)

Dlužíš mi ještě přes tři sta laskavostí. Než je všechny splatíš, dojde ti, že Eli a ti ostatní byli jen neuspokojivý sen. Že jen tohle, jedině tohle, je skutečné.

Co se týče těch zbylých dvaceti pěti procent "prostoru v knize", byl skvěle využit. V Rapsodii nechybí nepřetržité napětí ani akční scény, vyvrcholené závěrečným odhalením a provázené pátráním po "vrahovi"/únosci víl. Postavy navíc oplývají zajímavými magickými schopnostmi...

Tohle je moje úžasná, děsivá moc. Moc sirény. Dokážu lidi přesvědčit, aby se podvolili nebo uvěřili tomu, co chci já, ať už se jim to líbí nebo ne.

Pro ty, co se při zmínce o vílách těšili na zbrusu nový fantasy svět však mám dvě zprávy. Ta první je, že v Rapsodii opravdu je. Ta druhá, že se většina děje odehrává spíš ve světě našem, který je obohacen o sirény, víly, věštce, vlkodlaky nebo třeba čarodějnice. Nevadilo mi to (vlastně mě to i bavilo), ale třeba takové království Handlíře už mě jen podle popisu okouzlilo. Ale i v této knize platí, že jsou víly kruté a chladné bytosti...

Neprozraď jim žádné tajemství, nesvěř jedinou pravdu, jinak tě navštíví bolest a hrůza a smrt pro tebe bude vysvobozením.

Pokud jde o to, že je kniha rozdělená na pasáže minulost a současnost, autorka za mě vůbec nešlápla vedla. Naopak. Celé to tomu dodává kouzlo vlastní právě pro tuto knihu. Thalasse se navíc podařilo tyto dvě linky "propojit" (ne doslova) právě v tom nejlepší momentě. Šlo o odhalení o vztahu mezi hlavními hrdiny a tu dávnou křivdu. Celé to k tomu směřovalo a autorce se díky tomu podařilo vybudovat velké napětí, které v tom momentě vyvrcholilo.

 Tleskám.

Nejsem oběť.

Všem odpůrcům otevřených konců tu udělám radost - tenhle konec je otevřený jen malinko. Autorka to vychytala přesně tak, že chcete další díl, ale nemáte chuť umřít, pokud ho okamžitě nedostanete. Jen mi věřte, když říkám, že AŽ vyjde, budete ho chtít číst. Jedna kniha je pro příběh s takovýmto potenciálem zkrátka málo. 

"Chceš kvůli dohodě se mnou zahodit život?" Rty se mu nepatrně zvlní a oči mu zajiskří zájmem. "Fajn, uzavřeme dohodu."

Měla kniha nějaké mouchy? Žádné zásadní. Snad že vedlejší postavy nedostaly tolik prostoru, ale to mi ve výsledku až tak nevadilo. Já jsem spokojená.

Jako celek kniha působí dobře, SKVĚLE se čte - za mě přečteno jedním dechem - autorka píše svým vlastním stylem, umí si se čtenáři trochu pohrát, vytvořit napětí i člověka rozesmát.  Knihu doporučuji všem fanouškům hate-love romantiky, romantiky obecně a víl, halvně těch víl. Na obalu má Rapsodie vytištěno "New Adult Fantasy pro fanoušky S. J. Maas" a... ano. Tato kniha má se sérií Dvory od Maasové hodně společného (včetně postelových scén a kontrolou posedlého ex... mrk), takže pokud chcete číst něco podobného, Rapsodii doporučuji. 

Hodnocení: