Recenze: Stínové eso

03.10.2021

Stínovou hru nehrajete proto, abyste vyhráli. Hrajete ji proto, že nesmíte prohrát...

Autor: Amanda Foody

Originální název: Ace of Shades

Vydáno: 2021

Nakladatelství: King Cool

Počet stran: 422

Jazyk: čeština

Vazba: vázaná s přebalem

Anotace: Vítejte ve Městě hříchu, kde vládnou vlastníci kasin, gangy zamořují ulice a za každým stínem se skrývá tajemství.

Enne Salta byla vychována jako správná mladá dáma, a žádná taková dáma by dobrovolně nenavštívila New Reynes, takzvané Město hříchu. Když jí ale zmizí matka, Enne musí opustit svou dívčí školu - a svou pověst - aby mohla sledovat matčinu stopu do města, které nikdo neopustí nezměněn.

Vyděšená a opuštěná Enne má jen jedno jediné vodítko: jméno Levi Glaisyer. Naneštěstí Levi není ten gentleman, kterého očekávala - je to vládce ulice a podvodník. Také je jen jednu platbu od vyřešení jistého investičního podfuku, jenž rychle vychází najevo, takže se nemá čas zabývat cizím příběhem, který vede k nebezpečnému dvojímu životu. Enne mu nicméně nabízí kompenzaci, jež by mohla vyřešit všechny jeho problémy.

Pátrání je vede přes zářivá kasina, ilegální kabarety a do spárů nemilosrdné mafiánské dony. Zatímco Enne odhaluje neskutečná tajemství o své minulosti, Leviho nepřátelé je svírají a zatahují do zvrácené popravčí hry, kterou nelze vyhrát. Aby ho Enne vysvobodila, musí sama sebe ochránit před městem.

A bude muset hrát.

Enne Saltu od jejího debutu ve společnosti dělí už jen pouhý rok. Po letech namáhavého studia se konečně připojí ke smetánce Bellamy a přestane být tou nezajímavou, sotva průměrnou a všemi opomíjenou tanečnicí. Je ale ochotna se toho všeho vzdát - jen aby našla svoji matku. Lourdes Alfero odjela za svými přáteli do New Reynes jako obvykle, jenže tentokrát se po smluveném čase nevrátila zpět. Enne vyrazí za ní pouze s jediným vodítkem a to dopisem, ve kterém bylo zmíněno jedno konkrétní jméno. Levi Glaisyer ovšem není tím, za koho ho Enne pokládala. Místo na váženého gentlemana žijícího na Jižní straně narazí na Lorda ulice vládnoucího Starému městu. A ten jí nemá nejmenší chuť v pátrání po matce pomáhat. Když se ale zmíní o odměně, kterou mu je za jeho služby ochotná nabídnou, Levi chtě nechtě mění názor. Musí totiž splatit dluh, jinak si jeho věřitelé místo peněz vezmou Leviho duši.

"Někdy nejsme těmi, kým chceme být, protože je nám souzeno udělat něco jiného."

Hlavní hrdinka Enne je na začátku přesně tak naivní a nezkažená, jak vám slibuje anotace. Během první hodiny se jí podaří přijít o všechna zavazadla a do konce dne se ocitá v zajetí kouzel a smrtících kleteb. To, jaká byla v Bellamy a to, kým se stala na konci knihy, už snad nemohou být dvě odlišnější postavy. Enne se změnila a to opravdu hodně. Zajímavé na tom všem je, že to stihla za pouhých deset dní, během nichž - jen tak mimochodem - brečela v takové míře, že by se za to nemusela stydět ani Ufňukaná Uršula. Někdy jsem měla až chuť s ní pořádně zatřást, protože- Víte, hlavní hrdinku už od malička učí pravidla ulice. A jedno z nejpodstatnější zní: Neukazuj strach. V překladu i nebuď zranitelná, zvlášť ne před cizími a nebezpečnými lidmi. A co Enne dělá skoro celou dobu? Div si nevypláče oči. Já chápu, že je zničená ze ztráty matky a je naprosto zdravé a normální, když si čas od času pobrečí. Ale jí ty slzy tekly - aspoň na začátku - skoro nepřetržitě a kvůli všemu. 

Co je na této postavě pozitivní? No, abych pravdu řekla, v některých momentech se chová i celkem rozumně. Pro nalezení své nevlastní matky by udělala cokoliv a když zrovna nemá jednu ze svých všeználkovských a upejpavých nálad, je to i celkem příjemná osoba. Prvních sto padesát - možná dvě stě - stran jsem ale měla víc práce než se čtením s tím, že jsem se modlila, aby se už zase nezhroutila.

"Kdyby byly věci jinak, vzal by si s sebou pár nejlepších krupiérů z řad Železných - ale to by znamenalo jim říct pravdu."

Druhá hlavní postava, Levi Glaisyer, měl být tím drsným šéfem gangu, na kterého jsme se bezpochyby všichni těšili. Jenže... pokud čekáte postavu podobnou Kazu Brekkerovi, tady se jí nedočkáte. Nevím, prostě mi na něm něco scházelo. A jeho reputaci, o kterou se až úzkostlivě staral, nepomohlo ani to, jak se po pouhých pár hodinách ve společnosti Enne rozhodl, že ji za žádnou cenu nechce vidět smutnou (smutnou, ne brečet, protože to slovo jsem tu použila už asi milionkrát). Já nevím, ale když máte pod palcem jeden ze tří gangů Města hříchu, přece se hned osobně nezajímáte o emoce holčičky, která vám vtrhne do revíru a působí jednom zmatek. Sice dostanete odměnu, když jí pomůžete, ale to přece neznamená, že ji automaticky budete vodit za ručičku... Stínové eso je young adult kniha a proto se nedá očekávat, že by mohlo být hlavnímu hrdinovi víc než devatenáct let. A opravdu, Levimu je osmnáct. Na rozdíl od například Kaze se ale Levi na tento věk i chová. Asi je to dobře, ale postava obyčejného kluka a obávaný Lord Železných mi k sobě prostě nepasují. 

Pojďme však na Glaisyerovi najít i něco dobrého. Mohu vám s klidným srdcem říct, že aspoň jeho schopnosti legendárního karetního hráče a pokerový obličej jsou famózní. Taky má všech pět pohromadě a i když boj není zrovna jeho nejsilnější stránkou, akční scény s ním se autorce povedly. Ke konci knihy už se začíná trochu přibližovat tomu ideálu vypočítavého bosse, který se nebojí ušpinit ruce, ale na jeho možnou kompletní proměnu si budeme muset počkat do dalších dílů.

"Jižní strana může působit bezpečněji a čitelněji, ale pamatujte - některá monstra čekají, až vaše ostražitost povolí, aby ukázala zuby." 

Celou dobu kolem sebe Levi a Enne krouží. To napětí mezi nimi by se dalo snad i krájet. Doslova každičkou sekundu čtení čekáte, kdy už k něčemu dojde. I jen jediný polibek... a ono nic. Nevím, jak přesně je ohraničená kategorie pomalá romantika, ale tahle kniha by si zasloužila do ní zařadit. I když... Celý příběh se odehrává během deseti dnů, a to není zas až tak dlouhá doba, nebo je? To už asi záleží na názoru každého z nás.

"Silnice vedla paralelně s Trumfovou ulicí, ctnosti a neřesti se nikdy nekříží."

Prostředí Města hříchu bylo nesporně kladem celé knihy. Kasina, kabarety, bary a spousta barev, atmosféra špinavých ulic i křiklavých bulvárů, to všechno vám zaútočí na smysly, když Stínové eso otevřete. Celou dobu, co jsem knihu četla, jsem z toho měla takový nadčasový pocit. V tomhle světě existují dokonce i auta a telefony, jen se tam bohužel začaly objevovat až na konci. Hodily se tam, to asi ano, ale jako by na ně autorka na předchozích tři sta padesáti stranách zapomněla. 

Co se týče nějakých kouzel nebo jiných prvků, co by ze Stínového esa udělaly plnohodnotnou fantasy, nechyběly tu ani ty. Každý v tom světě má nějaké talenty, které zdědil po rodičích. Buď jsou úplně obyčejné, jako třeba matematika a účetnictví, nebo zavánějí nadpřirozenem, o schopnosti vyrábět platidlo z energie nebo zapálit oheň bez sirek ani nemluvě. I historii světa měla Foody promyšlenou. Revoluce, parukáři, monarchisti, války gangů, Séance... bylo tam všeho až po rodokmeny uložené v archivu. Zdaleka nejzajímavější prvek ale představovala Stínová hra. Prapodivná smrtící zábava sloužící k popravám odpůrcům stávajícího parukářského režimu, která měla kořeny ve starodávné magii. Kapitoly, kde se hrála, byly v knize jedny z nejlepších.

"Všechny příběhy o Městě hříchu jsou pravdivé."

Pokud nejste ve světě knih úplný nováček, odhalíte největší zvrat příběhu už na začátku. Nevadilo mi to, jen mě trochu mrzelo, že autorka jednou nenechala hlavní hrdinku být jen obyčejnou dívkou.

"Upřímně řečeno, čtenáři, nejlépe uděláš, když do města vůbec nevstoupíš."

Zápletka příběhu je dobře vystavěná, styl psaní Amand Foody na druhou stranu opravdu netradiční. Většinou nemám problém se při čtení přizpůsobit, ale tato kniha byla výjimkou. Začněme u dialogů. Někdy totiž vůbec nejde pochopit, o čem se postavy baví nebo jak to autorka celé myslela. Přečtete ten odstavec jednou, podruhé, potřetí a lámete si hlavu s tím, co se to tam děje. A to stejné platí, když se v textu objeví nějaké nové informace. Volty, dobře, ale co to je? Jak že to vznikají? Oni je vytvářejí, chápu. Ale jak? Cože? Nějak takhle to asi vypadalo v mé hlavě, a to v mnoha případech. Nevadí mi, že autorka píše lehce poeticky. Problém nastává v momentě, kdy to nepobere nikdo jiný kormě zmíněné autorky. 

Nejzvláštnějším na tom celém ale zůstává fakt, že jsem na knihu myslela, i když jsem ji zrovna nečetla. A to znamená, že mě nenudila. Nejsem si ani jistá, zda se mi líbila nebo nelíbila. Stínové eso pro mě představuje jeden velký otazník. Je to vyloženě dobré? Asi ne. Je to špatné? To bych taky neřekla. Vytáčely mě hlavní postavy? Ano. Záleželo mi na nich? Nejspíš... I když je poměrně těžké se do knihy začíst, jakmile přijde akce, nechcete ji odložit. I přes všechny výhrady, nedostatky a nelogičnosti mám pořád chuť si přečíst další díl. Možná že se s Amandou Foody konečně naladíme na stejnou vlnu a já pochopím ty její prapodivné myšlenkové pochody. Možná že všechny tyhle nesnáze byly způsobené překladem z jiného jazyka. Těžko říct.

Od Stínového esa jsem jednoduše řečeno dostala úplně jiný příběh, než jsem čekala. Pokud se do knihy chcete pustit, promyslete si to. Není to čtení pro každého a na konci budete pravděpodobně plní rozporuplných pocitů. 

Hodnocení:

Bylo těžké shrnout všechny dojmy, co jsem z knihy měla, do určitého počtu hvězdiček. Nakonec to ale dopadlo takhle.