Recenze: Z krve a popela

Anotace: Poppy byla už od narození vyvolena, aby svět přivedla do nové éry, a její život tak nikdy nepatřil jen jí. Na ramenou jí teď leží budoucnost celého království, sama však neví, zda o to vůbec stojí. A když do jejího života vstoupí zlatooký strážce Hawke, který má zajistit její povznesení, Poppyin osud a povinnost se propletou s jejími touhami a potřebami. Poppy začne zpochybňovat vše, v co kdy věřila - a Hawke ji uvede v pokušení vyzkoušet zakázané...

Poppy jako malá tragicky přišla o oba rodiče. Otce a posléze i matku zavraždili krvelačné nestvůry, které se ovládané Temným zjevili odkudsi z nepřirozené mlhy. Jenže když se zubožená a těžce poraněná Poppy po útoku probere, neošetřuje ji nikdo jiný než sama královna. Je totiž Pannou, vyvolenou bohy, která má království Solis dovést do nové éry. Jenže zdrženlivost, poslušnost, pokora a zbožnost nejsou vlastnosti, které by byly její druhým jménem. Víc než stanou před bohy při magickém rituálu si totiž Poppy přeje, aby konečně dostala možnost žít. Okusit první doteky, zahrát si karty, rozhodovat o sobě i svém životě... A to je příčinnou, proč byla ten večer v Rudé perle. Možná v tom sehrál roli i osud, protože kdyby se držela předepsaných pravidel, nikdy by nepotkala jeho... Hawke, nesmírně přitažlivý strážce, si získal její pozornost už předtím. Nebylo to ale nic proti tomu, když se s ním střetla tváří v tvář. Díky němu má chuť překračovat hranice a pouštět se na nebezpečná území... i když by ji za to mohl stihnout krutý trest.

"Jako Panna, jako Vyvolená, jsem si neustále zakrývala obličej i vlasy závojem, takže mi byli vidět jen rty a brada."

Poppy mi byla hned od první stránky neskutečně sympatická. Když si v anotaci přečtete, že je hlavní hrdinka Panna - ať už to znamená cokoli - čekáte nesmělou, lehce naivní holku, která většinu času ochotně tráví zavřená v chrámu s kněžkami. Možná i nabydete dojmu, že jí to tak vyhovuje. Poppy vás ale během prvních třech stran vyvede z omylu. Přiznám se, že jakmile jsem začala číst, myslela jsem si, že určitě nastal nějaký omyl - a to v tom dobrém slova smyslu. Hlavní hrdinka totiž vůbec není ustrašená a křehká květinka. Mile mě překvapila jak svou vlídnou a soucitnou povahou tak i tím, jaká se v ní skrývá síla a bojovný duch. Nebyla to přehnaně silácká postava, jen obyčejná holka, která od života chtěla to co ostatní.

"Nic není jednoduché. A když je, zřídkakdy to stojí za to."

Hawke patří přesně k tomu druhu postav, které, ačkoliv o nich ještě nic moc nevíte, začnete jednoduše řečeno zbožňovat. Jakmile se - je jedno kdy - objevil na scéně a pustil se do hovoru s Poppy, věděla jsem, že minimálně pět dalších stran bude opravdová jízda, při které se chtě nechtě začnu usmívat. Vy celou dobu někde hluboko tušíte, co přesně na tom zlatookém strážci je jinak, ale nikdy to nevíte jistě. A teď nemluvím o tom, jak přitažlivě Hawke vypadá. Autorka ho zahalila aurou tajemství, kterou mě bavilo po celý příběh odkrývat.

"Strach a statečnost jsou často jedno a to samé. Buď se z tebe stane bojovník, anebo zbabělec. jediným rozdílem je osoba, která sídlí uvnitř."

Romantická linka mezi Hawkeem a Poppy je skvěle napsaná. Pasáže, kdy si navzájem svěřovali svá tajemství, byly stejně dobré jako ty, ve kterých se hádali nebo si jen jeden druhého nemilosrdně dobírali. Vývoj jejich vztahu mi přišel uvěřitelný a celou dobu jsem jim neskutečně fandila. Ten konec byl... nevím, jak to popsat. Zmatený? Nebo spíš šokující? Určitě jsem z něj ale měla pocit, že jestli okamžitě nezjistím, co bude dál, tak mi exploduje hlava. Naštěstí se tak nestalo (a teď pochopitelně mluvím o té hlavě). 

"Pravda ne vždy člověka osvobodí. Tomu věří jen blázen, který byl celý život krmen lží."

Co se týče světa, autorka tu předvádí svoji verzi upírů a vlkodlaků. Pokud ale čekáte něco podobného Stmívání, nechte si zajít chuť. Nadpřirozené bytosti jsou tu totiž vyobrazeny trochu netradičním způsobem a je to s nimi i komplikovanější, než se na první pohled může zdát. Uvítala jsem to a líbilo se mi, jak si s tím autorka vyhrála. Krví a brutalitou zavánějícími scénami místy taky nešetřila. Zajímavý prvek představovala Výšina, zeď, kterou byla obehnána všechna významná města v království.

"Zoufalí? Proč by moje přítomnost na Výšině měla znamenat, že jste zoufalí, když jsi viděl, jak umím zacházet s lukem? Á, počkat. Říkáš to proto, že mám prsa?"

I historii světa měla Armentrout skvěle vymyšlenou. Od válek až po původ některých míst na mapě. Nechyběla ani na fakta, která během staletí upadla v zapomnění. Přišlo mi to celé díky odchylkám a různým pravdám uvěřitelnější, protože tak to s minulostí prostě chodí. 

"Ale nebyl život právě o tom? Tady si dát doušek něčeho a tam ochutnat sousto něčeho jiného? Hltat a polykat tolik, kolik se dá?

Popravdě jsem se téhle fantasy stránky celé knihy trochu bála. Z krve a popela totiž není první příběh, který jsem od Jennifer L. Armentrout přečetla. Znala jsem ji jako autorku romantických knih, ve kterých existovalo slovo magie jen v pohádkách. Mile mě tedy překvapilo, jak se s tím vším okolo dokázala poprat. Věřila jsem, že to nějakým způsobem uhraje, ale nemyslela jsem si, že bude tato kniha obsahovat plnohodnotnou linku plnou nestvůr, intrik a válčení. Samozřejmě, Z krve a popela je především o tom, co se děje mezi Hawkem a Poppy, ale ani ten zbytek rozhodně nemůže být opomenut.

"Účelem pravdy není zmírnit obavy. 

Tak proto jim říkáme lži?"

Kniha má v sobě pořádný kus temnoty. Život Poppy rozhodně není fér a někdy jsem byla na celý ten systém naštvaná společně s ní. Ty věci, co se jí děly, nebyly něčím, nad čím jen tak můžete mávnout rukou. Některé scény v knize... no, autorka rozhodně předvedla, že dokáže psát skoro o všem. Jak o "lekcí" tak i o tom, co Hawke a Poppy prováděli za zavřenými dveřmi.

Z krve a popela mě naprosto pohltilo již v momentě, kdy jsem začala číst druhou kapitolu. Nevím, jestli to způsobil jen styl psaní, který vám prostě nedovolí přestat hltat jedno slovo za druhým, nebo i fakt, jak poutavý a napínavý celý příběh byl. I když Poppy zrovna jen seděla a jedla vdolky, vás to stejně muselo bavit. Tak se podle mě pozná dobrá - možná i vynikající - kniha. 

"Smrt je jako stará přítelkyně, která přijde na návštěvu - někdy ve chvíli, kdy je očekávána za všeho nejmíň, a jindy, když už se jí člověk nemůže dočkat. Není to poprvé, ani naposledy, co se staví, ale kvůli tomu není žádná smrt méně krutá nebo nemilosrdná."

Nevím, co víc k tomu dodat. Z krve a popela je jednoduše láska na první pohled. Možná to částečně říkám z důvodu, že naprosto miluju knihy, kdy se autor nebo autorka víc soustředí i na tu romantiku. Některým příběhům to prostě víc sedne a Z krve a popela byl rozhodně jedním z nich. Jennifer L. Armentrout hned na začátku mluvila o tom, jak je tato kniha její kniha srdce. Myslím, že ten termín začínám opravdu chápat. Jsem moc ráda, že nakonec sebrala odvahu dostat tahle slova z hlavy na papír a potom i vydat. Jestli milujete příběhy, ve kterých jde o lásku, tento byste neměli vynechat. Udělala jsem si veliká očekávání, už když jsem zjistila, že Z krve a popela má vyjít. A pro jednou se všechna i splnila.  

Hodnocení: