Recenze: Dům soli a smutku

Anotace: Annaleigh žije se svými sestrami, otcem a nevlastní matkou v panství Highmoor na břehu moře. Sester bývalo dvanáct, čtyři z nich však potkal tragický osud - jedna se zřítila z útesu, druhá utonula, třetí zemřela na mor... V okolních vesnicích se traduje, že rodina Thaumasových je prokletá a smrt mladých dívek mají na svědomí znepřátelení bohové, Annaleigh však těmto pomluvám nevěří. Stejně tak si ale nemyslí, že by šlo o tragické nehody. Něco tady zkrátka nehraje. 

K tomu všemu její zbylé sestry každou noc navštěvují tajemný bál, kde tančí až do úsvitu v blyštivých střevíčcích a okouzlujících šatech, a Annaleigh si není jistá, zda by je měla zastavit, nebo se k nim přidat, protože... s kým to její sestry vlastně tančí? Nezbývá než přijít na to, co panství Highmoor skrývá, a odvrátit blížící se hrozbu, než je dostihne všechny...

Protože znám pohádku Roztrhané střevíce nebo taky jinak Dvanáct tančících princezen, nemohla jsem vynechat ani tuto knihu. Dům soli a smutku je totiž retellingem na tyto pohádky a autorce se povedlo zapracovat prvky z nich do příběhu dokonale. Kniha má ale o hodně temnější nádech.

Hlavní hrdinka Annaleigh je šestou v pořadí z dvanácti sester. Pamatuje si ještě na svou maminku, která zemřela při porodu nejmladší z nich, Verity. Když si jejich otec najde novou manželku, je to radostná zpráva mezi samými špatnými. Vždyť navrátili moři už tři nejstarší sestry. Ava se nakazila morem, Octavia spadla ze žebříku, Elizabeth se utopila ve vaně. Jenže kletba udeří znovu, tentokrát na Eulalii v podobě pádu z útesu. Proč by se ale zabíjela? Annaleigh si myslí, že na téhle smrti je něco jiného než na těch předešlých. Ostatní jí ale nevěří žádnou její teorii. Jsou buď přesvědčeni, že to způsobilo prokletí nebo že šlo o tragickou nehodu či sebevraždu. Rodina má ale už truchlení za mrtvé dost. Nová paní domu Morella prosadí zrušení smutku a podpoří to její tvrzení, že nosí v břiše přírůstek do klanu Thaumasových, syna. Klepy se však šíří rychlostí lesního požáru a brzy se lidé bojí k sestrám jen přiblížit, aby se nenakazili jejich smůlou. Kde ale hledat nápadníky? Nezbývá než vydat se na plesy do dalekých končin, kde o nich ještě nikdo neslyšel. 

Annaleigh přes to všechno nezapomíná na své mrtvé sestry a stále pátrá po Eulaliinu vrahovi. Brzy se taky dostaví pochybnosti okolo bálů. S kým to vlastně chodí tančit a jak je možné, že za pár minut urazí stokilometrové vzdálenosti? Navíc se zdá, že ona a nejmladší Verity vidí obludy a duchy svých sester poletovat po panství.

Hlavní hrdinka je taková laskavá duše. Pomáhá lidem. Taky si ale nenechá nic líbit a odvaha jí nechybí. Chytrá je dost, obalamutit ji není stejně snadné jako její sestry. Takový ten typ hrdiny, kterému fandíte a máte ho rádi. Ne jako ti druzí, kterými byste nejradši pořádně zatřásli a zařvali, ať se, panebože, konečně proberou. Většinu času se Annaleigh snaží uvažovat logicky - hlavně při řešení té jakoby detektivní zápletky.

Cassius, hlavní mužský protagonista, se tam objevil tak náhle, že mě to trochu překvapilo. Zezačátku jsem k němu byla dost podezřívavá. Přece jenom, podle popisu vypadal naprosto dokonale, hlavní hrdinka z něj šla do kolen a na scénu přichází, když Annaleigh řeší vraždu sestry - prostě mi to jen přišlo podezřelé. Na mou obhajobu to Erin A. Craigová napsala tak, že jste podezřívali skoro všechny. Ale ani jeden člověk vám na to prostě úplně dokonale neseděl. Nicméně romantický vztah, co se mezi nimi vyvíjel, byl pěkný, i když bych tomu možná dala ještě trochu času, protože na můj vkus ten vývoj byl trochu moc rychlý. Na konci knihy jsem byla dojatá.

A teď k problému, na který pár lidí u téhle knihy narazilo. Jde o moc vysoký počet sester. Vzhledem k tomu, že je to retelling na Dvanáct tančících princezen jich tam autorka prostě dát míň nemohla. Některým lidem se totiž pletly jejich jména a minulost. Já sama jsem tento zádrhel neměla. Myslím si, že autorka nám připomíná kdo je kdo celkem často a navíc každá ze sester je úplně jiná, takže to určitě není tak, že by se v nich prostě nedalo vyznat. Možná na začátku knihy, takových padesát stran asi, budete tápat, ale pak už byste se měli chytit. Jestli ale máte s vyšším počtem postav v knihách obecně problémy, tak si to raději hned na začátku napište bokem na papír a máte jistotu.

U sester Thaumasových ještě zůstaneme, protože bych ráda zdůraznila, že jsou to plnohodnotné postavy. Každou bych vám tu dokázala popsat. Trochu jsem se před čtením bála, že budou jen tak v pozadí, aby se teda neřeklo a příběh se na ně nebude soustředit jako na jednotlivce. Autorka ale každou z nich perfektně vykreslila, takže jsem mohla tuhle obavu hodit za hlavu.

Samotné řešení vražd/kletby Annaleighiných sester je skvěle napsané a rozuzlení bylo překvapivé. Opravdu jsem celou druhou polovinu knihy dala na jeden zátah. A posledních sto stran? Už jsem ani nevěděla co bylo skutečné a co ne. Craigová si tu se čtenáři krásně pohrála. Až do poslední chvíle jsem byla na vážkách kdo to byl, ale nakonec jsem se trefila.

Poslední, co bych chtěla říct, je fakt, že v téhle knize božstva nejspíše vážně existují. Nejsou to jen bohové, které lidé uctívají, ale nikdy se mezi nimi neukážou. Tady je klidně možné, aby si bohyně lásky přišla do krámu pro šaty. To mě trochu zaskočilo, ale vzhledem k příběhu to vlastně dávalo nakonec smysl.

Kniha se mi četla dobře. Jedinou slabinu příběhu vidím v trochu pomalejším rozjezdu, který naštěstí vyvážila druhá, událostmi nabitá, polovina knihy. Konec autorka vyřešila hezky. Už jsem ani nedoufala, že by to tak mohlo dopadnout. Pokud máte rádi Dvanáct tančících princezen, líbí se vám trochu jinak napsané pohádky s temnější atmosférou, nemůžete u Domu soli a smutku šlápnout vedle. Navíc se jedná o samostatnou knihu, takže nemusíme čekat na pokračování.

Hodnocení: