Recenze: Křišťálový meč

Anotace: Krev Mare Barrowové je rudá jako většiny obyčejných lidí. Má ale nadpřirozené schopnosti jako Stříbrná, dovede ovládat blesky, což je zbraň, kterou chce královský dvůr získat pod svou kontrolu. Sice ji obvinili, že to vše jen předstírá a je prachsprostá podvodnice, ale jí se podaří uprchnout od Mavena, prince a přítele, který ji zradil. A Mare zjistí něco vskutku překvapivého - není jediná Rudá, kdo má podobné schopnosti.

Pronásledovaná Mavenem, z nějž se nyní stal pomstychtivý král, vyráží pátrat po rudostříbrných bojovnících, aby je vyzvala k souboji s jejich utlačovateli. Ale nehrozí snad Mare nebezpečí, že se z ní stane přesně taková zrůda, které se pokouší porazit? Nezlomí ji váha životů, jež je nutné položit ve jménu revoluce?

Mare se společně s Calem podařilo uniknout Mavenovi a spojit se se Šarlatovou hlídkou. Vzápětí však síly království Norta útočí na základnu povstalců v radiací zničeném městě, a tak se odtamtud bohyně blesků a její příznivci musejí co nejrychleji dostat pryč. Útočiště najdou jako mnoho Rudých na ostrově Tuck, jemuž velí nepříliš vstřícný plukovník. Ten nejenže nenávidí Stříbrné, ale v lásce nemá ani novokrevné, mezi něž patří Mare. Není divu, že se s ní a s jejími přáteli neshodne skoro na ničem. Především k jejich plánu na shromáždění ostatních lidí jako je Mare, přistupuje se značnými pochybami a nevolí. Rudá královna se proto opět spoléhá jen sama na sebe. 

,,Nejspíš to byli jeho přátelé. Ale ani to mi nevadilo, protože i já měla přátele, které bych obětovala, životy, které bych vyměnila za svá vlastní vítězství. Už jsem to udělala mockrát. Nebylo těžké poslat někoho na smrt, když to pomohlo zrodu něčeho nového."

Mare by se už v prvním díle dala charakterizovat jako trochu sobecká a nepříjemná. Tam mi to ale nevadilo. Nebyla zase jen další kopií typické hlavní hrdinky a v některých částech mi ten její přístup i celkem vyhovoval. Ale co se s ní stalo v Křišťálovém meči? Nad tím zůstává až rozum stát. Po téměř celou knihu se jen litovala, protože je přece o tolik jiná než ostatní. Není nikdo, kdo by s ní toto břemeno nesl, a tak se raději uzavírá před světem, před rodinou a přáteli. Po Mavenovi totiž nikomu nevěří ani nos mezi očima, takže jí toto přijde jako nejlepší řešení. Horší ovšem bylo, že sebe samu neustále stavěla nad všechny okolo. Zezačátku jsem s ní možná i malinko souhlasila, ale pak jsem ten názor musela rychle přehodnotit. Ano, Mare je tváří povstání, ale ten plamínek sobeckosti z prvního dílu se tu rozhořel v opravdu velký požár. Přidejte si k tomu tu chladnokrevnost, kterou sem tam ukazovala, a vznikne vám nepříliš pěkný obrázek. Já mám ráda hlavní hrdinky, které nejsou vyloženě hodné, ale toto? Toto teda ne.

,,Lháře neobelžeš. A Maven byl ze všech lhářů ten největší."

Cal Mare doprovází na každém kroku. Ne že by měl příliš na výběr, protože po tom, co se stalo v Rudé královně, v podstatě nemá kam jít. Zrada mladšího bratra ho zasáhla snad ještě víc než Mare, takže stejně jako ona touží po pomstě Mavenovi a královně Elaře. Těžko říct, co se staršímu princi honí hlavou. S určitostí ale víme, že je zamlklejší a zasmušilejší než dřív. Přijde mi to logické, ale trochu se mi stýská po tom Calovi z prvního dílu, který se bezstarostně proháněl na motorce po lesích.

,,Dej mi důvod ti věřit, a já to udělám."

Postavou, která mi trochu - možná trochu víc - vadila, byl jednoznačně Kilorn. Ano, skutečně právě mluvím o nejlepším příteli Mare Barrowové. Není to žádný záporák, přesto bych ho z příběhu nejraději vyškrtla. A proč? Myslím, že to za to může z větší části averze, kterou jsem k němu pociťovala už v prvním díle, ale taky fakt, že tak trochu kalí vodu. Všichni asi známe postavy, co se neustále chovají otravně a kapku přemoudřele, takže výsledku jen skřípete zuby při každém jejich výstupu. Nabudu vám lhát - Kilorn mezi nimi má jednoznačně čestné místo.

,,Zabijeme duchy, zabijeme stíny."

Otravné postavy ale nejsou tím nejhorším, protože se alespoň dá říct, že mají nějakou  povahu. Zbylým devadesáti procentům lidí v knize ji autorka totiž jaksi "opomněla" vytvořit. I o Calovi a Kilornovi toho nevíme příliš, jenže s plochostí ostatních postav se ta jejich nemůže ani zdaleka rovnat. Vadilo mi to hodně. Na fňukající Mare čas máme, ale na nějakých pár vět o Shadeovi ne?

"Jednou jsem ti poradil, abys své srdce neukazovala. Mělas mě poslechnout."

Milostný trojúhelník mezi Calem, Mavenem a Mare měl být vyřešený už v prvním díle. To by ale Mare nesměla polovinu knihy myslet na toho šíleného krále, který se ji opakovaně pokouší zavraždit. Nicméně ano, romantická linka v Křišťálovém meči se soustředí spíše na Cala a Mare. Avšak jak všichni víme, to "něco" mezi nimi se roztříštilo v okamžiku, kdy hlavní hrdinka prince využila a nechtěně mu zničila život v předešlé knize. Nějaké vzájemné city mezi nimi tam nicméně stále jsou. Sice v podobě střepů, ale i to je lepší než nic. Nezdálo se mi však, že by se ten jejich - dejme tomu - vztah během čtyř set stran někam posunul. Malý vývoj tam dozajista byl, ale žádné zásadní události nečekejte. Bohužel. A bohužel pro jistotu podruhé, protože se do toho zvládl přimotat ještě i Kilorn. Jeden by řekl, že ty složité milostné pletence nechala autorka v předešlé knize, ale jak se říká: Proti gustu... 

,,To jsme si slíbili a to taky uděláme. Postavíme armádu. A zabijeme ho. Jeho i jeho matku."

Děj. Děje tam nebylo, co by se za nehet vešlo. Fakt, že nás autorka bez nějakého zdlouhavého úvodu prostě katapultuje do příběhu, komentovat nebudu. Nemá to cenu. Ale to co se děje - respektive neděje - po zbytek knihy? To už byl vrchol. Hlavní hrdinka sice cestuje sem a tam po Nortě a nabírá nevokrevné o sto šest, ale i přes tu "dalo by se říct" akci to náš příběh nikam neposouvá. Pořád slyšíme jen nářky Mare, které mají po celou knihu téměř to stejné znění. Prvních sto stran nebylo tak hrozných, jenže potom příběh tak nějak stagnuje na místě. Jestli se ale prokoušete až k závěrečným bojovým scénám, dostanete alespoň nějakou tu akci. Po padesáti stránkách mě ale trochu nudila i ta.

"Nemůžeme si vybrat, do koho se zamilujeme. Přál bych si víc než co jiného, aby to tak nebylo."

Rudá královna byla z mého pohledu opravdu čtivá kniha. Křišťálový meč nikoli. Už dlouho se mi nestalo, že bych se do čtení musela nutit tak vehementně jako právě v tomto případě. Začátek jsem přelouskala celkem rychle, ale okolo strany sto to šlo z kopce. Jako ostatně všechno v této knize. Styl pasní autorky je dobrý, ale vlivem toho, že v příběhu dokolečka omílá pořád to samé, se to tam nějak ztratilo.

,,Maven povstal skrz oheň a blesky. A oheň a blesky ho také svrhnou."

Ale pojďme najít i něco pozitivního. Tak například obálka mezi takové věci patří. Moc se mi líbí, jak je vytvořená a i ty různé odstíny modré pro jednotlivé knihy v sérii. Taky konec Křišťálového meče byl povedený, to přiznávám. Zajímavý a nechávající spoustu prostoru pro otázky. Tak například: Jak to bude dál s bohyní blesku?

,,Blesk nemá slitování."  

Bohyně blesku - kapitola sama o sobě. Že tak Mare nazývá sama sebe, k tomu se vyjadřovat snad ani nebudu. Tohle je asi čistě subjektivní, ale pokaždé - pokaždé! - když jsem tato dvě slova v textu uviděla, na obličeji se mi objevila otrávená grimasa. Mare a bohyně v jedné větě? Za mě ani náhodou.

,,Kdysi jsem si myslela, že jeho srdce znám, ale teď mi docházelo, že to není možné. Žádnému srdci není možné zcela porozumět. Ani svému vlastnímu."

Celkově mě kniha zklamala. Ano, bohužel je tomu tak. Rudá královna se mi líbila a vzhledem k tomu, že většina čtenářů na ni neměla příliš kladný názor, jsem si říkala, že si možná užiju i Křišťálový meč. Neužila. Postavy, děj, zápletka - ani jedno z toho nebylo dotažené až do konce. A i kdyby bylo, nejsem si jistá, zda by to něčemu pomohlo. Koncept Rudých, Stříbrných a novokrevných mi nicméně stále přijde zajímavý a pevně doufám, že autorka se ve třetím díle trochu vzpamatuje. Králova klec má totiž pět set stran a já nevím, jak bych je zvládla přelouskat, pokud by to vypadalo stejně jako u této knihy. 

Doporučovat Křišťálový meč nebudu. Jestli si však chcete přečíst celou sérii, tak by asi bylo dobré znát i ten děj neděj druhého dílu. Rozmyslete si ale pořádně, zda vám ty další dvě knihy stojí za to. To je jediná rada, kterou ode mě dostanete. 

Hodnocení: