Recenze: Milosrdná vrána

Anotace: Fie se připravuje na to, že se stane kapitánkou Vran: skupiny zabijáků a hrobníků, jimiž všichni jen opovrhují. Když přijde příkaz najít tělo šlechtice, cítí, že za svou práci konečně dostane pořádně zaplaceno. Jenže se ukáže, že korunní princ Jasimir svoji smrt nafingoval, čímž připravil Fie o peníze. Místo toho jí výměnou za ochranu dá nabídku, kterou nelze odmítnout. Je možné, že po letech utrpení a výsměchu se Vránám konečně blýská na lepší časy?

Fie patří mezi Vrány, vyvrhele společnosti, ale taky její hrobníky a morové doktory. Když vzplane výstražné světlo v královském paláci v Dumose, je to poprvé po pěti stech letech, kdy někdo ze dvora dostal mor hříšníků. Úkolem Vran je přijet pro těla dvou nakažených mladých šlechticů a spálit je, protože kdyby zůstali v paláci, do několika týdnů by na mor zemřel celý dvůr. Když s lordy odjíždějí, viatikum - odměnu za službu - jim předává sama královna. Fie dojde, koho vlastně na vozíku vezou. To korunní princ a jeho strážce zemřeli milosrdnou smrtí od vůdce jejich skupiny. Fie má určit cenu. Požádá o to nejvzácnější - zuby královské kasty Fénixů. Ona, její přítel a adoptivní otec jsou totiž vraní čarodějové, lidé jim také říkají "zloději kostí". Každá kasta totiž od mrtvých bohů dostala jisté právo - oheň, vítr, lov, krev, mistrovství, paměť, štěstí... každá kasta až na Vrány. Ty vlastní právo nemají, ale jejich čarodějové pomocí kostí dokážou používat dary jiných. Je to obrovská opovážlivost, ale Fie už nebaví, jak s Vránami ostatní pořád zametají. Svou odměnu dostanou a podaří se jim uniknout hněvu královny Rhusany. Tedy jen na chvíli. Mladí lordové totiž vůbec nejsou mrtví. Princ Jasimir a jeho Jestřáb a dvojník Tavin svou smrt jen nafingovali, protože na královském dvoře jim šlo o život. Uzavřou s třináctičlennou skupinou Vran dohodu - ony je budou chránit a pomohou jim dostat se tam, kam potřebují a jakmile princ Jasimir usedne na trůn, na oplátku zajistí, aby se Vranám dostalo lepšího zacházení. Jenže bude to ve skutečnosti tak lehké, jak si všichni mysleli?

"Fie nikdy nečekala, že zemře klidnou smrtí. Že umře mladá - to možná jo. Že mečem, to bylo taky pravděpodobné. Při činnosti, kterou uměla nejlépe: při vyvolávání šarvátky kvůli něčemu, do čeho by bylo lepší nevrtat."

Fie není žádná křehká květinka, která by neustále potřebovala od někoho zachraňovat. Má prořízlou pusu a jen srší sarkazmem a ironií. Život Vrány ji naučil být neustále ve střehu a nikomu nevěřit. Zvláště pak lovecké kastě Jestřábů. Spousta z jejích lidí našlo smrt právě z jejich rukou. Spolupracovat se dvěma šlechtici se jí ani trochu nezamlouvá, ale na druhou stranu chápe, že její chvilkové nepohodlí vykoupí lepší život pro všechny Vrány. Ostatní kasty je totiž pro jejich práci a odolnost vůči moru nenávidí. Navíc se povídá, že to oni jsou ti, kteří na mor hříšníků zemřeli, a proto zůstali odsouzení k bloudění po cestách ve vraních hávech.  

Tavin je jako aprílové počasí - chvíli vážný a smrtící, potom zase rozjařený a plný vtipu. Nejde si ho nezamilovat. Měla jsem ho stokrát radši než prince Jasimira, který byl takový zamlklý a mnohdy až nepříjemný. Tavin je princův dvojník, takže jeho jediným úkolem je ho chránit a v případě potřeby místo něj zemřít. On se se svým osudem už smířil a řídí se podle toho, v čem ho vychovali. Jak cestuje s vránami, ztrácí iluze o své kastě. Předpokládal, že se většina Jestřábů se řídí jejich kodexem, ovšem není tomu tak. Šlechta Oleandrů - skupina lidí, kteří loví a zabíjejí Vrány - má mnoho členů právě z jestřábích řad. 

"Díky tobě jsem uvěřil, že se svým životem můžu udělat něco lepšího, než jen umřít."

Jak příběh postupuje vpřed, mezi Tavinem a Fie se začíná rodit romantický vztah. Mě se to moc líbilo. Najdou se sice tací, kteří říkají, že je to taková ta otřepaná láska na první pohled, ale já s tímto názorem nesouhlasím. Ano, jsou tam nějaké náznaky, ale hlavní hrdinka o nějaké zamilovanosti nechce ani slyšet. Zvláště kdyby se mělo jednat o toho intrikánského Jestřába. V knize se tak nějak oťukávají a poznávají se, než mezi nimi k něčemu skutečně dojde. Je to pro ně trochu zakázaná láska, protože Jestřáb a Vrána? Ne, to rozhodně není běžné. 

"Bral tě stejně, jako ty bereš cesty," lámal se Jasimirovi hlas. "Tebe děsí, kam vedou, ale miluješ je za to."

Milosrdná vrána se odehrává v království, kde je každý obyvatel příslušníkem určité kasty. Nejvýše postavení jsou Fénixové, což je kasta pouze pro královskou rodinu. Pak následují vysoké kasty - Pávi, Labutě a Holubice. Jejich členové bývají šlechtici. Další jsou lovecké kasty, do nichž patří Supi, Jeřábi, Jestřábi a Sovy. Prosté obyvatelstvo se řadí k Vrabcům, Holubům a Rackům. Na úplném spodku žebříčku stojí Vrány, které jsou neustále na cestách krajinou, protože musí odpovídat na signální morová znamení. 

"Ti lidé nenáviděli Vrány za to, že tu jsou. A nenáviděli sami sebe za to, že je zavolali."

V knize vystupuje i magie v podobě práv, která kasty dostaly od svých mrtvých bohů. Tyhle práva alias povahy kouzelných schopností dokáží bez svatyně mrtvých bohů používat jen čarodějové. Těmi je pouze pár vyvolených. Čím méně bohů také kasta má, tím méně čarodějů se v ní rodí. Navíc všichni s magickými schopnostmi dostanou na ruku od čarodějů kůže tetování, po jehož aktivaci se dají sledovat jejich kouzla pohyb. 

Kniha nás seznamuje hlavně s politickým a magickým systémem světa a také s postavením Vran v něm. Najde se v ní spousta scén, kdy je vidět, jak špatně na tom Fie a její lidé vlastně jsou. Po většinu knihy vraní skupina cestuje s princem a jeho strážcem ke spojencům. Milosrdná vrána je v podstatě jedna velká cesta, během níž si autorka rozehrává nové dějové linie a vytváří prostor pro další pokračování. Osobně mě ta výprava bavila. Prostředí se neustále měnilo, takže jsme se dostali od teplého pobřeží a palem až k zasněženým horám na severu. 

Margaret Owenová udělala v knize něco, díky čemuž u mě získala plusové body. Pojala LGBT naprosto samozřejmě. Nikdo se v jejím příběhu nepozastavoval nad tím, jak to, že má šlechtic manžela nebo milence a taky naopak. Postavy to braly přirozeně a normálně o tom mluvily. Další věc je barva pleti. Autorka má v knize spoustu skupin obyvatelstva a pro jednotlivé kasty je přirozená jiná barva kůže. Nikdo se nad tím moc nepozastavoval a neměl touhu upozorňovat, že tenhle má tmavou kůži a tenhle světlou. 

Milosrdná vrána je psaná er-formou - tedy z pohledu vypravěče. Děj se soustředil na Fie a byly popisovány její myšlenky. Nevadilo mi to, autorka tuto farmu vyprávění zvládá skvěle. Kniha obsahuje poměrně dlouhé kapitoly, i přesto je však neskutečně čtivá a poutavá. Margaret Owenová má zajímavý a netradiční styl psaní, který mi trvalo chvilku zpracovat. Po těch prvních třiceti stránkách jsem si na něj ale zvykla a začala si ho užívat. V textu se najdou dobré myšlenky i vtipné momenty, u kterých se prostě musíte zasmát. 

"Tys je šlohl?"

"Vypůjčil jsem si je," řekl Tavin. "Pomohl jsem jim. Osvobodil jsem je."

"Takže ukradl," konstatoval princ suše. Jeho ruce se zastavily v polovině cesty ke knedlíku. 

"Akademicky řečeno."

Tato kniha pro mě byla jedno velké překvapení. Když jsem si ji pořizovala, ani ve snu by mě nenapadlo, že se mi bude tak moc líbit. Je to jedna z těch knih, na kterou musíte neustále myslet, i když ji zrovna nečtete. Hlavní hrdinka mi sedla a ostatní postavy zrovna tak. Nakonec jsem si našla cestu i k princi Jasimirovi. Milosrdná vrána je rozdělená do třech částí, z nichž ta poslední byla nejakčnější a palná zvratů. 

Pokud jste fanoušky Leigh Bardugo, Skleněného trůnu nebo třeba Krutého prince, určitě Milosrdnou vránu vyzkoušejte. Fie má silnou povahu jako Jude nebo Aelin a stylem psaní se to zase trochu podobá příběhům z Grishaverse. Nemyslím si, že kniha sedne každému. Pokud vás ale oslovila, pusťte se do ní a třeba najdete nového favorita.

Hodnocení: