Recenze: Neopouštěj mě

Anotace: S Lucou byla Sage šťastná jako nikdy dřív. Ukázal jí, co znamená důvěřovat sobě samé i druhému. Co znamená žít. A milovat. Ale Sage znovu, tentokrát silněji než kdy jindy, dostihla její temná minulost - a zničila právě začínající štěstí ještě v základech. Ať se Sage snaží sebevíc, nemůže na Lucu zapomenout. Každý den bez něj je pro ni jako den bez části vlastního Já. Existuje pro Sage a jejího osudového muže ještě vůbec nějaká naděje, když mezi nimi kvůli nevyřčené pravdě a manipulacím vyrostla tak obrovská zeď, že už ji ani jeden z nich nedokáže překonat?

Sage od Lucy utekla poté, co ji opět kontaktoval její otčím, který ji zneužíval. Ačkoliv si jedna její část uvědomovala, že jí skutečné nebezpečí prozatím nehrozí, ta druhá - ukvapenější a traumatizovaná - to odmítala pochopit. A tak Sage skončila v levém motelu, kde se vzpamatovává z toho, jak se s Lucou ošklivě rozešla. Ve skutečnosti totiž nemyslela vážně ani jedinou z věcí, kterou mu řekla - jen se bála, co by se mohlo stát, kdyby se u jeho rodičů doma objevil on. Jenže odstřihnout se od Lucy pro ni není vůbec snadné. Pomalu si uvědomuje, co k němu cítí a když ho uvidí s jeho novou přítelkyní, zničí ji to. Není v tom ale samotná. I Lucu trápí jejich rozchod a nedokáže se od Sage držet dál. Mohli by se dát znovu dohromady? Sage by si přála odpovědět ano, jenže to by musela Lucovi odhalit svou temnou minulost a otevřít se mu. Není si ale jistá, zda by to dokázala a bojí se, jak by se na ni díval, kdyby zjistil pravdu. Protože - i když to není možné - touží mezi Sage z Nevady a Sage z Maine udělat tlustou čáru.

,,Starosti jsou neužitečné pocity. Na věcech nic, ale vůbec nic nemění. Buď člověk vezme svůj život do vlastních rukou a snaží se něco změnit, nebo to nechá být a naučí se s tím žít. Nějakým ,děláním si starostí´ se nikdy nic nezlepší."

Hlavní hrdinka prošla vývojem. Na začátku příběhu byla ustrašená a měla problém s důvěrou - zvláště pak k opačnému pohlaví. Teď už je schopná s muži komunikovat a dokonce se jich i dotýkat, což by šest měsíců zpět nikdy nezvládla. Tenhle velký krok na cestě k uzdravení jí pomohl učinit Luca, jenže s ním to už dávno skončilo... A nebo ne? Sage se snaží přesvědčit, že už ho nepotřebuje, ale potkává ho snad na každém kroku. Navíc se jí vracejí její noční můry a úzkostné stavy, se kterými se snaží bojovat. Na první pohled sice vypadá jako každá jiná holka, ale ve skutečnosti má v sobě tato postava skrytou sílu, která se jen tak nevidí. 

,,Udělala jsem všechno pro to, abych před přáteli svou minulost skryla a držela ji co nejdál od své budoucnosti. Ale co když je něco takového zcela nadlidský, ba dokonce nemožný úkol?"

Luca je skvěle napsaný hlavní hrdina. Většinou se snaží nějakých citů k ostatním lidem vyvarovat, ale pokud se dostanete do okruhu jeho přátel, rozkrájel by se pro vás. Navíc je to knihomol. A ne že ne. To jak mluví o knihách... dost mi to připomínalo sebe. Taky je vidět, jak moc mu na Sage záleží. Pokud se pozorněji zaměříte na jeho chování - a to i během doby, kdy to mezi ním a Sage bylo na bodu mrazu - bude vám to všechno naprosto jasné. Pasáž, ve které se opět setkal se svou matkou, dala spoustu odpovědí. Tato postava byla v předešlé knize zmiňována, ale až tady se s ní setkáváme tváří v tvář. 

,,Sage, jediné, co vím, je, že mi moc chybíš."

Co se týče romantické linky, jsem naprosto spokojená. Tato kniha je především o opětovném budování vztahu mezi Sage a Lucou, se kterým to na konci prvního dílu nevypadalo příliš dobře. Popravdě jsem si tenkrát kladla otázku, jak z téhle  "situace" mezi nimi chce autorka v dalším pokračování vybruslit. Protože kdo z nás ve skutečnosti věřil tomu, že je mezi nimi definitivně konec? Jak je napsáno na zadní straně obálky: "Tenhle příběh vám zaručeně zlomí srdce, aby vám ho chvíli poté znovu láskyplně slepil dohromady."

,,Máma s tátou. Tátou. Tátou. Tátou."

Kniha je romantický psychologický román. Řeší se v ní trauma hlavní hrdinky spojené s jejím otčímem a obecně se všemi muži, kteří jsou silnější než ona. Autorka nás vrací zpět v čase do momentů, z nichž se Sagein strach zrodil. Není to hezké ani příjemné čtení, ale donutí to k zamyšlení. Jak jde příběh vpřed, zjišťujeme další a další informace týkající se Sage a Alana. Nakonec dostaneme kompletní obrázek a chronologické vysvětlení toho, co se v Maine hlavní hrdince dělo.

Autorka o Sageině traumatu píše úderně a přece to balí i do atmosféry romantiky a první lásky hlavní hrdinky. Navzájem se to vyvažuje, takže kniha není ani moc temná ale ani příliš přeslazená. 

,,Slíbil mi, že mě už nikdy nepoprosí o laskavost. Znamenal jeho slib, že ani mně už nebude chtít pomoci?"

Děj se neustále posouvá kupředu. Nenašla jsem žádná hluchá místa, která bych musela znuděně přeskakovat. Jako u prvního dílu tak i u tohoto jsem se těšila, až se to mezi hlavními hrdiny takzvaně "zlomí". Chemie mezi nimi totiž fungovala skvěle a to napětí by se dalo krájet. Hltala jsem každičkou stránku v naději, že ten moment, kdy se už konečně dají dohromady, bude hned na té následující.

,,A proč ne?"

Protože ve mně probouzíš věci, které bych vůbec neměla cítit."

Asi každý čtenář, který se pustil do této dvoudílné série, čeká na okamžik, kdy se Sage konečně střetne s Alanem. Není tedy žádným překvapením, že se to nakonec skutečně stane. Jenom bych ocenila, kdyby ta "zápletka" s otčímem byla trochu více rozvedená a autorka ji neshrnula "jen" na pár stránkách. Mělo to totiž velký potenciál a byla jsem opravdu zvědavá, jak by na odhalení pravdy reagovalo Sageino okolí. April, Megan, Gavin... To totiž v knize není uvedeno.

,,Hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností se noří a pak zase vyplouvají na povrch, anebo splývají. Koneckonců, je to jen minulost. Dávná iluze, která se zuby nehty drží mé současnosti, protože jsem se ještě nenaučila ji vnímat jako něco uzavřeného."

Laura Kneidl umí psát. Dokáže se mistrně vcítit do svých hlavních a postav a vy jim pak věříte každou jejich reakci. Sice někdy o poruše hlavní hrdinky píše trochu odborněji, ale i to mi naprosto vyhovovalo. Kniha je navíc velmi čtivá. Těch čtyři sta stran jsem přečetla s přestávkami za dva dny. 

,,Mezi námi bylo všechno perfektní, přesně, jak jsem si to malovala, přesto jsem se nemohla zbavit dojmu, že jsem právě ztratila něco moc důležitého."

Jestli bylo nutné, aby vycházely dva díly? Myslím, že tenhle příběh by se dal shrnout i do jedné jediné knihy, ale na druhou stranu jsem moc ráda, že to autorka neudělala. Mohla se tak více rozepsat a to rozhodně neuškodilo. Abych byla upřímná, klidně bych Neopouštěj mě přidala dalších sto stran navíc. Konec mi totiž přišel malinko uspěchaný a to mě trochu mrzelo.

,,Možná, že nebyla člověkem příliš zodpovědným a uvědomělým, ale co měla dělat? Umění bylo pro ni jako vzduch, který dýchala, život, který žila. A to, co pro jiné lidi bylo všedním dnem, bylo pro ni noční můrou." 

Po grafické stránce opět nemám co vytknout. Neopouštěj mě má stejnou obálku jako Nedotýkej se mě, jen je tentokrát v jiné barvě. Nevím, která verze se mi líbí víc, jestli ta růžová anebo tahle v odstínech modré. Obě jsou však krásné. 

,,Vzhlédla jsem ke Cameronovi, jenž ještě pořád čekal na mou odpověď, a odkašlala jsem si. "Ehm, malba?"

"Samozřejmě, že je to malba," vyrazil se sebe vztekle a pak opět tišším hlasem dodal: "Ale proč mi tvá kamarádka posílá obraz, kde s ní souložím?"

Knihu hodnotím jako velmi povedenou. Měla všechno, co jsem od ní očekávala a za to jsem moc ráda. Po tom výborném rozjezdu v prvním díle bych byla zklamaná, kdyby se druhý díl nevydařil. Sice byl možná o trošičku slabší než Nedotýkej se mě, ale stále si drží vysokou úroveň. 

Nedotýkej se mě i Neopouštěj se mě jsou krásné knihy. Doporučuji je každému, komu v knize mimo romantiku vyhovuje i nějaká ta zápletka týkající se psychologie. Jen prosím počítejte s tím, že je to opravdu série, v níž se řeší těžké téma a někomu to nemusí být zrovna příjemné. 

Hodnocení: