Recenze: Otrávená

Anotace: Krásná princezna Sophie jela na projížďku lesem, když tu lovčí vytáhl nůž a... vzal si její srdce. Nemělo ji to tak překvapit. Zaslechla přece pomluvy. Říkali o ní, že je moc laskavá a naivní na to, aby vládla. Zbytečná princezna. Příšerná budoucí královna. A Sophie jim věřila. Každému otrávenému slovu. S pomocí sedmi lesních mužíků se jí povede přežít, dokáže však také posbírat síly a postavit se skutečnému zlu, nebezpečnému nepříteli, který za vším stojí?

Budoucí královna Lesního království Sophie se na každém kroku potýká s odmítáním a pohrdání. Je přece moc měkká na vladařku. Nezvládne zabít, nedokáže přihlížet popravám, nemá dost síly na to, aby uchránila svou zem před nepřáteli. Dvořané se vysmívají její laskavosti a dobrému srdci, takže si Sophie v duchu přeje ho někam uzamknout a ztratit. Princezna vždycky byla důvěřivá, takže ji ani nenapadne, že by jí královnin lovčí na vyjížďce v Temné lese chtěl ublížit. Macecha ji sice nemá ráda, ale zabít by ji nechtěla... Když si uvědomí pravý opak, je už pozdě. Lovčí jí vyříznul srdce z hrudi a nechal ležet samotnou na mýtině mezi stromy. Sophie však sama nebyla. Vidělo ji sedm trpaslíků, kteří už nezvládli nečinně přihlížet další vraždě. Sestrojili proto za skutečné tlukoucí srdce náhradu - hodinový strojek, který princezně vpravili do hrudi. Jenže jako každé hodinky ani tyhle neběžely navždy...

"Ta věc tady, to tvoje hloupé měkké srdce? Jednou tě dostane do hrobu. Dej ho do krabice a krabici na nejvyšší polici. A nikdy ji nesundávej." 

V Sophii vždycky všichni viděli jen krásnou - ale hloupou - princeznu. Pro dvořany naivní husička, pro královnu nevýslovné zklamání. Hlavní hrdinka se snažila chovat podle očekávání ostatních, ale bylo jí to proti srsti. Pokaždé jen slyšela, že je k ničemu a naprosto nepoužitelná kvůli svým dobrým vlastnostem. Bohužel nutno říct, že Sophie byla opravdu naivní a to hodně. Ke konci knihy se to naštěstí zlepšilo, ale na začátku to úplně bilo do očí. Sice se autorce povedlo princeznu bravurně provést vývojem v nového a odolnějšího člověka, jenže... V některých částech jsem nad Sophií prostě musela vrtět hlavou. Zvláště v jednom okamžiku - někde v polovině knihy - se zachová úplně nelogicky a, jednoduše řečeno, hloupě. U posledních kapitol mi dávalo smysl, že to tak nejspíš muselo být, aby se Sophiinou povahou mohla Jennifer Donnelly dál pracovat. Během prvních sto padesáti stran mi to ale dost vadilo. Abych jenom nekritizovala, zmíním i nějaké zářné okamžiky hlavní hrdinky. Vždycky mě kupříkladu zahřálo u srdce, když se jí pomocí těch jejích podceňovaných schopností podařilo přemoct královniny nástrahy. To určitě stálo za to. Taky mnohokrát projevila obdivuhodnou dobrosrdečnost, až jsem musela uvažovat, jestli bych se zvládla v takovéto situaci zachovat stejně. 

"Vždycky je to nešťastný člověk, kdo něco dokáže. Všimli jste si toho? To oni vyrábějí věci. Objevují. Vynalézají. Jako matematiku. Jedině hodně nešťastný člověk mohl vymyslet něco takového. Šťastní lidi prostě jenom sedí a cpou se štrúdlem. Málokdy jsou co k něčemu."

Sophiin miláček mi byl sympatický. Líbila se mi jeho neobvyklá povaha a loajálnost. Navíc se k princezně choval úplně jinak než lidé z paláce. Neviděl v jejích přednostech slabost ale něco, co je hodné obdivu. Jeho starost o rodinu, ohleduplnost, názory a zážitky Sophii otevřely oči a zčásti díky němu a jeho příbuzným si uvědomila, co musí pro svůj lid a sebe samou udělat. 

"Čas běžel dál. Lidé zapomínali. 

Ale bažiny ne. 

Roky, desetiletí, někdy i staletí poté vydávaly své nepokojné mrtvé. Tlačily jejich kosti z mokrých černých hlubin na povrch.

Pravda se chová taky tak. 

Pohřbíte ji v hlubinách. Doufáte, že shnije. 

Jenomže ona se jednoho dne vrátí. 

Oškubaná, ztrhaná a páchnoucí smrtí vám přijde zaklepat na dveře." 

Nad Zlou královnou jsem v původní pohádce mnohokrát přemýšlela. Zajímalo mě, proč po lovci chtěla, aby Sněhurce vyříznul srdce z těla, když ji mohla nechat zabít tolika jinými způsoby. Nelíbilo se mi, že téměř všechno v této pohádce odkazuje na krásu a sama královna byla prezentována jako zrůda, která bažila jen po tom být nejhezčí z celé země. Autorka se nad touto postavou v Otrávené více zamyslela. Vytvořila jí minulost a všechno, co pak tahle krutá panovnice udělala, najednou dávalo mnohem větší smysl. Sophiina macecha pro mě byla možná tím nejzajímavějším charakterem z celé knihy.  

"Královna věděla, co přijde potom. Mohla okno zavřít, ale neudělala to. Místo toho zůstala stát bez hnutí a v tichosti poslouchala práskání biče. Nemrkala. Ani se necukla. 

A jestli jí něco problýsklo v očích, něco jako žal... co na tom záleželo? 

Nikdo to neviděl."

Snad každému bude už na začátku jasné, že to zlo tady není sama královna. Z příběhu prostě cítíte přítomnost něčeho dalšího a během kapitol se dozvíte taky čeho. Autorka vám o téhle tajemné bytosti hází střípky informací a je jen na vás, jestli uhodnete její pravé jméno dřív než hlavní hrdinka. Když se to konečně rozuzlilo a odhalila se symbolika těch zmizelých srdcí, nezbývalo mi než vrtět hlavou nad autorčinou genialitou. Byly tam sice náznaky, ale až na konci jsem si to plně uvědomila a všechno, co se v předchozích kapitolách stalo, najednou zapadalo do sebe. 

"Ptáci v lese zmlkli. Všechno je zcela nehybné. Pod stromy se drží šero. A na zemi leží umírající dívka se zející rudou dírou v místě, kde předtím mívala srdce."

Autorka už ve své předchozí knize Nevlastní sestra projevila schopnost vzít pohádku a přetvořit ji v něco starého ale přece nového. To samé se jí povedlo u Otrávené. Sice je to jen retelling na původní příběh od bratří Grimmů, ale Donnelly svým vyprávěním dokázala zachovat jeho pohádkové znění. Vystupuje zde spoustu nadpřirozených bytostí a i názvy království zní jak z dětských knížek. I některé zvraty působily jako velmi nereálné náhody, které by se ve skutečnosti nikdy nemohly stát. Otrávenou jsem brala spíše jako takovou pohádku, takže jsem to přešla mávnutím ruky s dojmem, že to k tomu prostě patří. Přes to všechno je tu ale hodně temných a trochu děsivých částí, které vás donutí přemýšlet nad vlastním životem.

"Někdy je to, co je na nás špatně, tím, co nás dělá dokonalými."

Otrávená mimo jiné vypráví o tom, jak je důležité přestat se bát přijmout se tokoví, jací jsme. Hlavní hrdinka během knihy hledá cestu sama k sobě a učí se spoléhat na vlastní hlavu a schopnosti. Začíná chápat, že jestli má někdy vyhrát a dostat zpět to, co jí vzaly, bude v sobě muset vykřesat jiskru odhodlání a jít si za tím. Zkrátka nemůže jen čekat, až to za ni udělají ostatní. Kniha má také feministický podtext, který najdeme mimo jiné i u Nevlastní sestry.

Styl psaní autorky mi vyhovoval, nebyl nějak zvláštní (když pominu "pohádkový nádech") a ani ničím nerozčiloval. Našla jsem v textu spoustu myšlenek a úryvků, které se mi zalíbily. Kapitoly v knize byly kraťoulinké, některé dlouhé třeba jen jednu stránku nebo dvě. Příběh je vyprávěný z pohledu třetí osoby, která se v knize dokonce i představí. Otrávená se četla opravdu dobře - tedy přibližně od okamžiku, kdy Sophie odešla z Dolíku a potkala se s novými postavami. Do té doby to bylo trochu nudnější, ale pořád se to dalo číst.

"Zrcadlo, zrcadlo, ty vidíš všude..."

Otrávená má opravdu nádhernou obálku, která bude ozdobou každé knihovničky. Moc se mi líbí, že jako hlavní námět vybrali jablko, protože to je prostě takový charakteristický rys pohádky o Sněhurce. Naživo tohle ovoce ještě trochu vystupuje z černého pozadí desek stejně jako zlatá písmenka. Není to přeplácané, ale ani nevýrazné, takže si téhle knihy mezi ostatními rozhodně všimnete. 

"Tak se dívej, jak umírá dítě, protože nemá pár mincí. Tohle udělej a snad pochopíš pár věcí, třeba jako rozdíl mezi krádeží a zločinem."

Když jsem četla Otrávenou, nemohla jsem se ubránit srovnávání s Nevlastní sestrou. Kdybych měla říct, která z těchto dvou knih byla lepší, tak je to jednoznačně právě Nevlastní sestra. Otrávená se mi líbila, ale měla hodně nedostatků, kvůli kterým jsem ji na chvíli odložila. Jako hlavní příčinu téhle malé pauzy při čtení jsem diagnostikovala pomalý a trochu nudný rozjez a naivitu hlavní hrdinky. To se začalo sice lepšit, jakmile jsem se prokousala přibližně sto třiceti stranami knihy, ale když uvážím, že samotná Otrávená má jen něco okolo tří set stránek, vyjde mi z toho, že mě nebavila dobrá třetina příběhu. 

Konec a ta druhá polovina to naštěstí alespoň trochu zachránily, ale stejně Otrávenou budu muset hodnotit jako průměrnou knihu. Nevím, jestli jsem vyloženě zklamaná, nadšená však rozhodně ne. Jestli se na čtení této knihy chystáte, nedělejte si moc velká očekávání k tomu, co vám Jennifer Donnelly naservíruje. Pokud chcete jenom vyzkoušet nějakou knihu od této autorky, opravdu doporučuji Nevlastní sestru. Otrávená si určitě taky najde své fanoušky a já jsem ji ráda vyzkoušela, znovu si ji ale nepřečtu. 

Hodnocení: